Článek
Vždycky jsem věřil v myšlenku posílání věcí dál. Proč by měl starý, ale stále dobrý notebook ležet u mě ve skříni a chytat prach, když může někomu jinému udělat obrovskou radost a skutečně pomoci? Nedávno jsem si pořídil nový pracovní počítač a můj pět let starý Dell, který mi věrně sloužil, osiřel. Je to stále skvělý stroj na prohlížení internetu, sledování filmů, psaní emailů a jakoukoli běžnou kancelářskou práci. Prodal bych ho možná za pár tisíc, ale řekl jsem si, že udělám dobrý skutek.
Na Facebooku jsem členem místní skupiny „Daruji za odvoz Praha“, kde si lidé nabízejí věci, které už nepotřebují. Napsal jsem tam příspěvek. Byl jasný, stručný a upřímný, aby nedošlo k nedorozumění. „Daruji starší, ale plně funkční notebook Dell. Ideální na internet, filmy, psaní. Není to herní stroj. Baterie už není nejlepší, ale na kabelu jede bez problémů. První, kdo napíše, bere.“ Zdůraznil jsem tu část o hrách, protože jsem nechtěl nikoho zklamat.
Cítil jsem se skvěle. Představoval jsem si, komu by se mohl hodit. Možná nějakému studentovi, který potřebuje počítač na psaní seminárních prací. Možná nějakému seniorovi, který se chce spojit s rodinou přes video hovory. Možná matce samoživitelce, jejíž dítě potřebuje počítač do školy. Ta myšlenka, že někomu nezištně pomůžu, mě hřála u srdce. Netrvalo dlouho a v Messengeru mi pípla zpráva. Byl to nějaký muž, říkejme mu Marek.
Jeho první zpráva byla normální. „Ahoj, je ten ntb ještě volný?“ S radostí jsem mu odpověděl, že ano, že je první, kdo se ozval, a že je tedy jeho. Navrhl jsem mu, že si ho může vyzvednout ještě ten večer u mě doma, a poslal jsem mu svou adresu. Byl jsem opravdu rád, že to šlo tak rychle a že notebook najde nové uplatnění. Moje dobrá nálada ale neměla dlouhého trvání.
Jeho odpověď mě trochu zarazila. „Super. Jaké má parametry?“ zeptal se. Přišlo mi to trochu zvláštní u věci, která je zdarma, ale trpělivě jsem mu vypsal specifikace. Procesor Intel i5, 8 GB RAM, rychlý 256 GB SSD disk. Zdůraznil jsem, že na běžnou práci je to více než dostačující a systém je díky SSD disku stále velmi svižný.
Pak přišla otázka, která odstartovala celou tu absurdní konverzaci a která mi naprosto zkazila náladu. „A rozjede to Fortnite?“ Cítil jsem, jak mi začíná cukat v koutku oka. Znovu jsem mu trpělivě vysvětlil, že jak jsem psal v původním příspěvku, opravdu se nejedná o herní notebook a že moderní hry by na něm pravděpodobně nefungovaly dobře.
Jeho další otázka mi už začala lézt na nervy. „Aha. A nemáte teda něco lepšího? S nějakou pořádnou grafickou kartou? Potřebuji to na hraní.“ V tu chvíli jsem ztratil veškerou trpělivost. Už jsem mu neodpovídal zdvořile. Napsal jsem mu, už trochu podrážděně, že tohle je jediný notebook, který nabízím, a že je zdarma právě proto, že se jedná o starší, kancelářský model.
A pak přišla ta věta. Ta neuvěřitelná, arogantní věta, která mě naprosto šokovala a znechutila. „No, jen říkám, že když už nabízíte něco zadarmo, mělo by to aspoň stát za to si pro to přijet.“ Četl jsem tu zprávu dvakrát, pak třikrát. Nevěřil jsem vlastním očím. Ta drzost, ta absolutní neúcta a pocit nároku. Moje dobrá nálada byla pryč, nahradil ji ledový vztek.
Ale on pokračoval v další zprávě. „Je to úplná ztráta času všech, když lidi jako vy dávají pryč elektronický odpad.“ To už jsem nevydržel. Odpad? pomyslel jsem si. Ten notebook mi pět let věrně sloužil! Jeho poslední zpráva byla vrcholem všeho: „Měl jste rovnou do inzerátu napsat, že je to nepoužitelný krám na hry. Ušetřil byste mi čas.“
V tu chvíli jsem se zhluboka nadechl. Má touha být milý a nápomocný byla pryč. S pocitem naprostého znechucení jsem mu napsal svou poslední zprávu: „Dobře. Dám ho tedy někomu jinému. Někomu, kdo dar ocení, a ne si na něj bude stěžovat.“
Než stihl odpovědět, zablokoval jsem si ho. Byl jsem naštvaný a zklamaný. Moje snaha udělat dobrý skutek se proměnila v lekci o lidské drzosti. Už jsem skoro chtěl ten příspěvek na Facebooku smazat a notebook nechat ležet ve skříni.
Ale v tu chvíli mi přišla zpráva od někoho jiného. Psala mi jedna paní. „Dobrý den, vidím, že asi máte hodně zájemců, ale jen bych se chtěla zeptat, jestli je notebook stále k mání. Jsem matka samoživitelka a moje dcera ho nutně potřebuje do školy na distanční výuku.“
Přečetl jsem si její zprávu a můj vztek na Marka se rozplynul. Nahradil ho ten původní pocit, proč jsem to všechno dělal. Tohle byla ta osoba, které jsem chtěl pomoci. Okamžitě jsem jí odepsal, že notebook je její.
Druhý den si pro něj přišla. Byla neuvěřitelně vděčná, téměř dojatá. Řekla mi, že její dcera bude mít obrovskou radost. Chtěla mi dát alespoň čokoládu, ale tu jsem s úsměvem odmítl.
Když zavřela dveře, cítil jsem obrovské zadostiučinění. Ta zkušenost s tím prvním zájemcem byla hrozná. Ale díky němu jsem našel někoho, kdo ten dar skutečně potřeboval a ocenil. A to za trochu toho počátečního dramatu rozhodně stálo.
