Článek
Musím se přiznat, že jsem v poslední době nebyl ten nejpozornější manžel. Moje žena Martina mi na rovinu řekla, že se cítí zanedbávaná a že pokud se nezačnu víc snažit, budeme mít problém. Vzal jsem si to k srdci. Miluju ji a chtěl jsem jí to dokázat.
Blížily se její narozeniny. A já jsem se rozhodl pro velkou věc. Martina miluje překvapení, takže jsem naplánoval romantický večer se vším všudy – květiny, dárky, večeře. Měla ranní směnu a já měl volno. Perfektní.
A pak přišel ten můj geniální, naprosto idiotský nápad. Aby bylo to překvapení ještě VĚTŠÍ, rozhodl jsem se, že budu celý den předstírat, že jsem na její narozeniny zapomněl. Plán byl jasný: ráno jí nepopřeju. Bude si myslet, že jsem zapomněl. Odejde do práce zklamaná. Já mezitím všechno připravím. A až večer přijde domů, otevře dveře a… TÁDÁ! Budu tam čekat já, romantika, dárky, prostě všechno. Znělo to jako skvělý plán, že? CHYBA.
Ráno proběhlo přesně podle plánu. Nic jsem neřekl, ona se smutným výrazem odešla do práce. Já jsem si přispal a pak se pustil do příprav. Všechno šlo skvěle.
A pak nastal večer. Měla se vrátit po čtvrté. Bylo půl páté a nic. Pět a pořád nic. Začínal jsem být nervózní. Napsal jsem jí, kde je. Kolem půl šesté si zprávu přečetla, ale neodpověděla. Zavolal jsem jí. Nezvedala to. Začínal jsem šílet strachy. Napsal jsem jí, jestli je v pořádku. A pak odpověděla.
Napsala mi, jak nemůže uvěřit, že jsem zapomněl. Že po všech těch našich rozhovorech o tom, jak se cítí, je tohle poslední kapka. A já, ve své nekonečné hlouposti, jsem se stále držel plánu. Abych to překvapení nezkazil. „Jen přijeď domů, promluvíme si o tom,“ napsal jsem.
Velká chyba.
Odpověděla, že už se jí mluvit nechce. A pak zmínila rozvod.
Sakra. Sakra. Sakra.
V tu chvíli jsem zpanikařil. Zavolal jsem jí, ale zase to nezvedla. A tak jsem zahodil celý plán a začal jí horečně psát. Vysvětloval jsem, omlouval se. Posílal jsem jí fotky všeho, co jsem doma připravil. Květiny, dárky, prostřený stůl, svíčky. Všechno. Chtěl jsem ji jen překvapit, to bylo všechno.
Neodpovídala. Zlomilo mě to a začal jsem brečet.
Po nejdelší chvíli mého života se konečně otevřely dveře. Stála v nich Martina. A plakala. Říkala, že se omlouvá. Řekl jsem jí, že je to moje chyba. A pak jsme tam jen stáli, objímali se a oba brečeli.
Zbytek večera jsme strávili pláčem, objímáním a jedením té studené večeře, co jsem připravil. Řekla mi, že to bylo to nejlepší jídlo, co kdy jedla (což byla očividně lež, bylo to průměrné a studené).
Nebylo to překvapení, ve které jsem doufal. Ale jsem neskutečně vděčný, že jsem pořád její manžel. Na našem vztahu pracujeme. A já vím, že jsem se ten den poučil. Láska se nedokazuje velkými, hloupými gesty, ale tím, že svému partnerovi nasloucháte. Každý den.
Pokazili jste taky někdy romantické gesto tím nejhorším možným způsobem? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy jsou ty největší chyby připomínkou toho, na čem opravdu záleží.
