Článek
V jeho kanceláři to vonělo kávou a úspěchem. Mluvil o novém projektu, o vedení týmu, o budoucnosti. Byla to ta šance, na kterou čekáte celý profesní život. Moji kolegové by za ni vraždili. A já jsem tam seděl, na tváři křečovitý úsměv, a v hlavě mi tepala jediná myšlenka: „Tohle nezvládnu. Najděte si někoho lepšího.“
Ten pocit znám až moc dobře. Je to ledový chlad v žaludku. Panická hrůza z nové výzvy. Přesvědčení, že selžu, a tak je lepší se o nic ani nepokoušet. Vždycky jsem si myslel, že jsem prostě jen líný nebo neschopný. Zbabělec. Ale teď vím, že je to něco jiného. Něco, co mi bylo vštěpováno celé dětství.
Vzpomínám si, jak mi asi v osmi letech spadl řetěz u kola. Ruce celé od šmíru, bezradný, volal jsem na tátu, který něco kutil v garáži. „Tati, pomůžeš mi?“ Jen mávl rukou, ani se neotočil. „Nemám čas, nějak si poraď.“ Zkoušel jsem to celé odpoledne. Neporadil jsem si. Kolo skončilo v koutě kůlny, kde pomalu rezivělo. Byla to moje první lekce.
Druhá přišla na základní škole. Propukla u mě panika před velkou písemkou z matematiky. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Poprosil jsem mámu, jestli by se na to se mnou podívala. Jen si povzdechla. „Prosím tě, já na matiku nikdy neměla hlavu. Budeš se to muset našprtat sám.“ Dostal jsem pětku a pocit studu, který si pamatuju dodnes. Lekce se potvrdila: Jsi na to sám.
Poslední hřebíček do rakve přišel v devatenácti. Měl jsem problém s první nájemní smlouvou, nerozuměl jsem jí. Zmínil jsem se o tom doma. „To už jsou tvoje věci, Pavle. Jsi dospělý, my se ti do toho plést nebudeme.“ Třetí lekce byla dokonána. Nikdy. Nevolej. O pomoc. Nemá to smysl.
A teď sedím před šéfem. Můj mozek, vycvičený desítkami podobných situací, bije na poplach. Nový projekt je jen větší, složitější spadlý řetěz. A já vím, že mi nikdo nepomůže. Že budu sám bojovat a nakonec selžu. Proč bych to tedy vůbec zkoušel?
Až nedávno jsem na internetu narazil na jeden termín: naučená bezmoc. Četl jsem tu definici a bylo to, jako by mi někdo četl životopis. Psychologický stav, kdy se člověk po opakované zkušenosti s negativními událostmi, které nemůže kontrolovat, přestane snažit svou situaci změnit. I když má tu možnost. Vytvoří si hluboké přesvědčení, že jakákoli snaha je marná.
Není to lenost. Není to zbabělost. Je to naučený reflex. Jizva na duši. Je v tom zvláštní, smutná úleva. Nejsem od přírody vadný. Jsem jen produkt své výchovy. Produkt stovek situací, kdy jsem potřeboval pomocnou ruku, a místo ní jsem našel jen prázdný vzduch.
Ještě jsem šéfovi neřekl ne. Sedím ve své kanceláři a dívám se na ty otevřené dveře. Poprvé v životě chápu, proč se tak bojím jimi projít. A to poznání, jakkoliv bolestivé, je možná první krok. První pokus o to, naučit se zase chodit.
Máte také pocit, že stojíte na místě, i když víte, kudy jít? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení prvním krokem z místa.
