Článek
Moje žena Jitka byla vždycky, řekněme, zvláštní, pokud jde o spánek. Vždycky se naštvala, když jsem usnul u televize nebo si chtěl o víkendu přispat déle než ona. Dokonce i jen věta „jsem unavený“ ji dokáže podráždit.
Byla taková, už když jsme se poznali. Po sedmnácti letech manželství a mnoha hádkách na toto téma jsem se s tou její zvláštností osobně smířil. Není to něco, kvůli čemu bychom se rozváděli.
Její problém má kořeny v dětství. Jako malá byla pro svou matku spíš citovou náhražkou partnera než dcerou. Spala s ní v jedné posteli a předpokládám, že její matka přísně kontrolovala její spánkový režim natolik, že to v ní zanechalo hluboké stopy. Většinou tuhle její úchylku ignoruji a jdu si lehnout, kdy chci.
Jenže náš syn Vojta je teď v pubertě. A spánkový režim teenagerů je, jak víme, chaotický.
Už v minulosti jsem musel zasahovat a brzdit její pokusy ho příliš kontrolovat. Kdybych to nedělal, jsem si jistý, že by se o ní už dávno psalo v nějaké skupině pro šílené rodiče. Snažím se být protiváhou a bojovat za jeho soukromí a osobní prostor.
Teď se ale její posedlost zaměřila na jeho spánek. Vadí jí, že o víkendu spí dlouho. Budí ho, jakmile vstane ona. Mluví o zákazu elektroniky a dalších trestech, pokud nebude vstávat v „normální“ čas.
A já si říkám… tohle je přece normální. Nemůžete trestat teenagera za to, že se mu mění biorytmus.
Už jsem jí řekl, že to v žádném případě nedovolím, ale potřeboval bych poradit, jak ji přesvědčit, aby od toho ustoupila nadobro, nejen proto, že jsem si dupnul.
Vojta je skvělý, normální kluk. Má dobré známky, kamarády, doma pomáhá, umývá nádobí. Hraje na Xboxu. Pokud vím, nebere drogy ani se nepřidal k žádné sektě. Do školy vstává na budík a nikdy nepřijde pozdě. Jen si prostě chce o víkendu pospat třeba do desíti.
Jak s ní mám o tomhle mluvit? Jako při nějaké intervenci? Ještě nepřekročila žádnou skutečnou hranici, ale jsem si docela jistý, že spánková deprivace dítěte už hraničí s týráním.
Jinak je to úžasná máma. Ale jakmile jde o spánek někoho jiného, který se neshoduje s tím jejím, má klapky na očích.
Mám naplánováno, že si s ní o tom promluvím v pátek večer, protože sobota ráno by byla jejím dalším spouštěčem. Musím stát na straně svého syna, ale zároveň chci pomoct své ženě, kterou miluju a která zjevně potřebuje pomoct se svými vlastními démony.
Jsem to já, kdo se mýlí? Měl by mít čtrnáctiletý kluk přísnější režim i o víkendech? Nebo je to opravdu jen normální projev dospívání, do kterého bychom neměli takhle drasticky zasahovat?
Řešíte s partnerem neshody ve výchově, které pramení z jeho vlastní minulosti? Jak se vám daří chránit děti a zároveň udržet partnerskou harmonii? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
