Článek
Stalo se to dnes. Moje žena Jana vešla do ložnice. V ruce držela nějaké dámské šaty. A položila tu nejjednodušší a zároveň nejděsivější otázku na světě:
„Odkud se vzaly tyhle šaty?“
„Nejsou tvoje?“ zeptal jsem se a už jsem cítil, jak mi po zádech stéká kapka potu.
„Svoje šaty poznám,“ odpověděla. Navzdory lehce pobavenému tónu jsem viděl, jak jí za očima doutná hněv. Byl jsem v nebezpečí. Ve smrtelném nebezpečí.
„Ehm, tak to vůbec netuším,“ řekl jsem upřímně.
V tu chvíli se můj mozek rozjel na plné obrátky a snažil se vymyslet cokoliv, co by nezavánělo nevěrou. Protože i mně bylo jasné, že ačkoliv jsem nevinný, tohle vypadá fakt, FAKT špatně. Netušil jsem, kde se ty šaty vzaly. Abych získal čas, zeptal jsem se na tu nejhloupější možnou věc:
„A jakou to má velikost?“
Samozřejmě. Nebyla to její velikost. Sakra, sakra, sakra.
Horečně jsem přemýšlel dál. „Možná se to tam nějak připletlo k Matýskovým špinavým věcem ze školky?“ zkusil jsem. Byla to slabá, zoufalá výmluva. Dva roky u nás nikdo cizí nepřespal. Cítil jsem, jak se smyčka utahuje.
V hlavě mi běželo jediné: sakra sakra sakra sakra sakra.
„Možná se mě někdo snaží sabotovat?“ vypadlo ze mě. Znělo to stupidně v okamžiku, kdy jsem to řekl. Ale co se to, ksakru, děje?!
„Jsou docela hezké,“ pokračoval jsem v kopání vlastního hrobu. „Třeba si je zkus.“
Nikdy, prosím, nikdy si ode mě nenechte v ničem radit.
Její oči už mi slibovaly strašlivou, bolestivou smrt. Pobavení z její tváře mizelo s každou nanosekundou. Smrtka mi klepala na dveře.
Potil jsem se a už jsem nedokázal udržet ani zdání klidu. Prolétla mi hlavou i teorie, že naše sušička vytvořila červí díru do bytu někoho jiného. V tu chvíli bylo možné všechno. Zíral jsem na ty zatracené šaty a byl jsem naprosto v koncích.
A pak, v mé nejtemnější hodině, přišlo osvícení. Zázrak. Epifanie, která vykoupila všechny věci, které moje děravá paměť za ty roky zapomněla.
„Hele,“ vyhrkl jsem. „Nebyly náhodou u té sukně, co ti dala máma?“
V Janině tváři se zračila viditelná úleva. Okamžitě sáhla po mobilu.
A jistě, že ano. V konverzaci s mou mámou byla fotka těch šatů. Byly v tašce s dalšími věcmi, které Janě dala.
Plácnul jsem se v duchu po rameni. Můj mozek to dokázal.
Manželství zachráněno. Tedy, prozatím. Do dalšího průšvihu.
Stali jste se taky někdy hlavním podezřelým v domácím dramatu, i když jste byli úplně nevinní? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. A nezapomeňte kontrolovat, co vám tchyně dává do tašek!
