Článek
Pracuji ve velké strojírenské fabrice. Je to dřina, ale partu tam máme dobrou. Po celá léta u nás platil jeden nepsaný zvyk. Pár minut před koncem šichty, když už byla většina práce hotová, jsme se sešli u píchaček u východu z haly. Bylo to takových pět, deset minut, kdy jsme si v klidu pokecali, shodili ze sebe pracovní napětí a společně čekali na sirénu, která ohlašovala konec směny. Nikdy s tím nebyl žádný problém. Až do chvíle, kdy k nám nastoupila nová generální ředitelka.
Byla to žena z kanceláře, která o práci v provozu neměla ani ponětí. A rozhodla se, že u nás zavede „pořádek“. Jednoho dne, když procházela halou a viděla naši malou skupinku u píchaček, se jí to zjevně nelíbilo. V jejích očích jsme se nepochybně jen tak poflakovali a kradli firmě drahocenné minuty.
Druhý den ráno visela na nástěnce nová vyhláška, podepsaná velkým písmem přímo od ní. Stálo v ní, že se zaměstnancům „přísně zakazuje shromažďovat se u píchacích hodin před koncem pracovní doby“. Bylo nám jasné, že je to mířené přímo na nás. Byli jsme naštvaní, ale co jsme měli dělat? Příkaz je příkaz.
Shodou okolností, přesně ve stejnou dobu, naše firma vyhlásila velkou celopodnikovou soutěž. Byla inspirovaná olympiádou a jejím cílem bylo, abychom se víc hýbali. Všichni jsme si do mobilů stáhli aplikaci, která nám počítala kroky, a soutěžili jsme o ceny pro nejlepšího chodce a nejlepší oddělení. A právě tato soutěž se stala naší spásou a nástrojem dokonalé, tiché pomsty.
První den po zákazu jsme se blížili ke konci směny. Všichni jsme věděli, že u píchaček stát nesmíme. Ale pak jeden z kolegů dostal geniální nápad. „Hele, chlapi,“ řekl s úsměvem. „Stát tam nesmíme. Ale nikdo neřekl, že tam nemůžeme chodit. Jdeme si nasbírat nějaké kroky do soutěže, ne?“
A tak se zrodil náš nový rituál. Deset minut před koncem směny, místo abychom se sešli a povídali si, jsme se seřadili a začali jsme pochodovat. V hale máme kolem dokola strojů vyznačenou širokou uličku. A my jsme po ní začali chodit v jednom velkém, tichém kruhu. Jeden za druhým, jako vojáci.
Bylo to neuvěřitelné divadlo. Představte si to. Třicet chlapů v montérkách, kteří v naprostém tichu, s vážnými tvářemi, pochodují v kruhu kolem obrovské výrobní haly. Pokaždé, když jsme prošli kolem píchaček, každý z nás se na ně podíval, aby zkontroloval čas. A pak jsme pokračovali v našem nekonečném kolečku.
Pár dní to procházelo bez povšimnutí. Ale asi po týdnu se to doneslo až k nové paní ředitelce. Jeden den, chvíli před koncem směny, vešla do haly, zřejmě aby nás zkontrolovala. Očekávala, že nás všechny najde skloněné u strojů a pracující až do poslední vteřiny. Místo toho ale uviděla tu naši bizarní přehlídku.
Zůstala stát uprostřed haly s otevřenou pusou. Zírala na ten tichý, organizovaný proud mužů, kteří kolem ní pochodovali v kruhu. Museli jsme na ni působit jako vězni na vycházce na vězeňském dvoře. V její tváři se mísil šok s naprostým nepochopením. Beze slova se otočila a odkráčela zpátky do své kanceláře.
Druhý den ráno byla vyhláška o zákazu shromažďování pryč. Zmizela bez jakéhokoliv vysvětlení. Vyhráli jsme. Náš tichý, legální protest, který se schovával za firemní soutěž, byl úspěšný. Ukázali jsme jí, jak hloupé a nesmyslné její nařízení bylo.
A co je na tom nejvtipnější? I když už jsme zase mohli u píchaček normálně stát, ještě několik týdnů jsme v našem pochodování pokračovali. Ta soutěž v krocích byla totiž docela napínavá a my jsme ji chtěli vyhrát. A taky jsme si to prostě užívali. Byla to naše malá, tichá vzpoura, která nám vrátila naši důstojnost. A šéfce jsme dali lekci, na kterou, doufám, nikdy nezapomene.
