Článek
Pracuji ve stejné stavební firmě už přes deset let. S mým šéfem, Milanem, nejsme jen kolegové. Jsme přátelé. Naše rodiny se navštěvují, tykáme si, byli jsme si na svatbách i na křtinách. Považoval jsem ho za jednoho z nejbližších lidí ve svém životě.
Minulý víkend jsem slavil čtyřicáté šesté narozeniny. Udělali jsme si malou sešlost u nás doma na zahradě. Byl krásný srpnový den, grilovalo se maso, pilo se pivo. Byla tam moje žena, přátelé, moje třiadvacetiletá dcera Kristýna a samozřejmě i Milan s manželkou. Nálada byla skvělá.
K večeru jsem si odskočil na záchod. Cestou jsem procházel kolem pokoje pro hosty, který máme v přízemí. Zpoza pootevřených dveří jsem zaslechl nějaké šramocení a zrychlený dech. Nejdřív jsem si myslel, že se tam některé z dětí schovává. Nakoukl jsem dovnitř.
A v tu chvíli se pro mě zastavil svět.
Na posteli, v našem pokoji pro hosty, ležela moje dcera Kristýna a nad ní můj šéf Milan. Když mě uviděli, snažili se rychle a neohrabaně obléct. Milan začal okamžitě něco blekotat, nějaké nesmyslné výmluvy, že se Kristýně udělalo nevolno a on jí jen pomáhal.
Ale já nejsem idiot. Viděl jsem, co jsem viděl. Ten obraz se mi vypálil do mozku jako cejch. Jeho ruce na těle mé dcery. V mém domě. Během mé oslavy narozenin.
Nic jsem neřekl. Nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku. Neměl jsem sílu křičet, nadávat, prát se. Cítil jsem jen prázdnotu a obrovskou, drtivou vlnu zrady. Otočil jsem se, došel do naší ložnice a zamkl jsem se.
Seděl jsem na posteli a slyšel tlumené zvuky z večírku, který pro mě v tu chvíli přestal existovat. Cítil jsem se jako cizinec ve vlastním životě.
Když jsem asi po hodině sebral sílu a vyšel ven, Kristýna už byla pryč. Prostě zmizela, ani se nerozloučila. Milan se po zbytek večera držel v uctivé vzdálenosti, vyhýbal se mému pohledu a brzy se i on se ženou omluvil, že musí domů.
Uplynul skoro týden. Do práce jsem od té doby nešel. Vzal jsem si neschopenku. Nedokážu si představit, že bych měl vejít do kanceláře a podívat se Milanovi do očí. Jak bychom mohli sedět na poradě a probírat pracovní záležitosti, jako by se nic nestalo?
S Kristýnou jsem nemluvil. Ani ona mi nezavolala, nenapsala zprávu. Ticho mezi námi je horší než jakákoliv hádka.
Přemýšlím, jestli mám dát výpověď. Zahodit deset let života a kariéru kvůli něčemu takovému. Ale jak mám pokračovat dál? Zradil mě kamarád, kterého jsem si vážil. A zradila mě vlastní dcera. A já nevím, co bolí víc.
Ocitli jste se někdy v situaci, která vám obrátila život naruby? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy už jen sdílení bolesti může být prvním krokem k uzdravení.
