Článek
Validace. Potvrzení platnosti pocitů. Do včerejška to pro mě byl jen další termín z psychologie. Něco, co jsem se naučila, když jsem se v dvaadvaceti letech konečně odhodlala vyhledat pomoc a začala pracovat na svém duševním zdraví. Ale nikdy mě nenapadlo, že to není jen nějaká bonusová dovednost. Že to měla být naprostá samozřejmost.
CO TO SAKRA JE?! Trvalo mi třicet let, než jsem pochopila, že uznání pocitů je základní součástí lásky a péče! Že to není něco extra, co si člověk musí zasloužit. Že to měl být instinkt!
V hlavě se mi okamžitě začaly rojit vzpomínky. Bylo mi sedm a bála jsem se usnout, protože jsem si myslela, že mám pod postelí strašidlo. Odpověď mých rodičů? „Nevymýšlej si hlouposti a spi.“ Bylo mi patnáct a kluk, do kterého jsem byla zamilovaná, mě odmítl. Plakala jsem v pokoji a matka mi řekla: „Prosím tě, nedělej divadlo kvůli takové blbosti.“
Nikdy jsem neslyšela: „Chápu, že se bojíš.“ Nikdy jsem neslyšela: „To mě mrzí, to musí být hrozně těžké.“ Moje pocity nebyly jen ignorovány. Byly aktivně popírány. Byly označeny za špatné, přehnané, hysterické.
Ironií je, že od té doby, co na sobě pracuju, jsem se stala expertkou na validaci. Když mi kamarádka vypráví o problémech v práci, první, co řeknu, je: „Věřím, že jsi z toho vyčerpaná.“ Když je můj partner naštvaný, řeknu: „Máš plné právo se tak cítit.“ Dělám to automaticky.
A celou tu dobu jsem si myslela, že je to jen můj osobní vrtoch. Že se o pocity druhých tak zajímám, protože jsem sama „přecitlivělá“. Že je to moje zvláštní vlastnost.
Ale není! Není to žádná moje speciální vlastnost! Je to základní lidská potřeba! A já se o ni zajímám, protože jsem ČLOVĚK. Protože mi to mělo být vrozené. Měli mě to naučit moji rodiče tím, že by to dělali mně.
Ten vztek, který teď cítím, je nepopsatelný. Jsem naštvaná na ně, že mi nedali ten nejzákladnější nástroj pro život. Jsem naštvaná na sebe, že mi trvalo tak dlouho, než jsem to pochopila. Jsem naštvaná na celý svět, že se o validaci mluví jako o nějaké revoluční terapeutické technice, a ne jako o něčem, co má být samozřejmé jako dýchání.
Láska bez uznání pocitů není láska. Je to jen správa a management. A já jsem byla celý život jen dobře spravovaná. Až teď, ve třiceti, konečně chápu, co mi celou tu dobu chybělo. A co si konečně začnu dávat sama.
Došlo vám také až v dospělosti, jaké základní emoční potřeby vám v dětství chyběly? Bojujete s hněvem a smutkem z tohoto poznání? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší validací vědomí, že nejste jediní, kdo se to musel naučit sám.
