Článek
Ten pocit se dostaví vždycky stejně. Zavolám mámě, protože se to sluší, protože mi na ní záleží, protože doufám, že tentokrát to bude jiné. Prvních pár vět je normálních. „Ahoj, jak se máš? Co v práci?“ A pak to začne.
Máma si otevře ventil. A na mě se začne valit proud stížností. Na politiku, na zdražování v Kauflandu, na sousedku, co zase vrtala v neděli, na nějaký hloupý komentář, co si přečetla na Novinkách. Já jen poslouchám a říkám „hm“, „aha“, „no jo“. Jsem pasivní publikum pro její nekonečný festival negativity.
Když dojdou stížnosti na svět, přejde k sobě. Začne ze sebe sypat detaily o svých zdravotních problémech, o hádkách s tátou, o tom, jak ji zklamala její kamarádka. Stávám se jejím emočním kontejnerem. Skládkou pro veškerý citový odpad, se kterým si neví rady.
A přitom oba víme, jak by to dopadlo, kdybych se já pokusila svěřit se jí. Kdybych jí řekla, že mě trápí práce nebo že se cítím sama. Okamžitě by to shodila ze stolu. „Prosím tě, z toho se nestřílí. Moc to prožíváš.“ Moje pocity jsou drama, její pocity jsou legitimní zprávy o stavu světa. Moje role je naslouchat, ne mluvit.
Když konečně zavěsíme, je to tady. Ten pocit. Není to jen únava. Je to fyzický hnus. Jako by na mně ulpěl lepkavý, páchnoucí povlak. Jako by na mě vylila tu vodu, co se sbírá na dně pytle s odpadky. Je to pocit kontaminace.
Musím jít do sprchy. Pustím na sebe tak horkou vodu, jakou snesu, a drhnu si kůži, jako bych se snažila smýt nějakou neviditelnou špínu. Ale nepomáhá to. Protože ta špína není na povrchu. Prosákla do mě. Je to toxický zbytek toho, že jsem byla použita.
Nenávidím tenhle pocit. Nenávidím to, že jsem její neplacená terapeutka. Nenávidím to, že když se ji pokusím nasměrovat k pozitivnějšímu pohledu, okamžitě mě utne, protože ona nechce řešení, ona chce jen posluchače pro své tirády.
A nejvíc ze všeho nenávidím tu vinu, která ve mně hlodá. Protože moje máma to přece myslí dobře. Je to „hodná“ máma. A já se cítím jako zrůda, že mi je z její lásky fyzicky zle.
Máte i vy někdy pocit, že na rozhovory s blízkými reaguje nejen vaše duše, ale i vaše tělo? Zažíváte pocity, které se zdají nelogické, ale jsou neuvěřitelně skutečné? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy nám naše tělo říká pravdu, kterou si mysl ještě nechce přiznat.
