Článek
Pamatujete si na ty filmy pro pamětníky? Jak mladá, nadějná hrdinka přijede do velkoměsta, najde si skvělou práci, malý, ale útulný byteček, a začne žít ten svůj báječný, dospělý život? Tak přesně takhle jsem si to představovala. Pět let jsem se mořila s účetnictvím a daněmi na VŠE. Dřela jsem na každou zkoušku, psala po nocích seminárky, obětovala víkendy. Všechno pro ten jeden cíl: úspěšně odpromovat (ideálně s červeným diplomem, což se mi povedlo), najít si skvělou práci v nějaké velké firmě v Praze, pronajmout si malý byt a konečně být sama za sebe. Nezávislá, dospělá žena.
Před měsícem jsem si ten sen skoro splnila. Prošla jsem třemi koly výběrového řízení do jedné mezinárodní auditorské firmy. Byla jsem nadšená. A pak přišla nabídka. Poslali mi smlouvu a v kolonce „hrubá mzda“ svítilo číslo: 25 000 Kč. Dvacet pět tisíc hrubého. V Praze. Pro absolventa s červeným diplomem z prestižní školy. Chvíli jsem na to jen zírala a myslela si, že je to nějaký špatný vtip.
Není. Z hrubého platu mi po všech odvodech zbyde něco málo přes dvacet tisíc čistého. Zkusila jsem si jen tak ze zvědavosti projet nabídky pronájmů. Garsonka na okraji Prahy, taková ta klasická králíkárna v paneláku, vyjde na patnáct až osmnáct tisíc i s poplatky. Když připočítám jídlo, lítačku na MHD, telefon a nějakou tu základní drogerii, tak bych byla každý měsíc v mínusu. A to nemluvím o tom, že bych si chtěla občas koupit něco na sebe, jít s kamarádkou na kafe nebo si nedej bože našetřit na dovolenou.
A tak se můj velký sen o samostatnosti rozplynul jako pára nad hrncem. Místo abych si zařizovala vlastní byt, vybalila jsem si kufry zpátky ve svém starém dětském pokojíčku u rodičů v Modřanech. Zase spím pod plakátem mé oblíbené kapely z dob puberty a poslouchám máminy dobře míněné rady, že bych si měla najít nějakého „pořádného, zajištěného chlapa“. Jsem jim neskonale vděčná za střechu nad hlavou, to ano. Ale ten pocit… ten pocit selhání a ponížení, když je vám čtyřiadvacet, máte v ruce diplom a musíte prosit rodiče o kapesné, protože z výplaty prostě nevyjdete, ten je k nevydržení.
Všichni ti profesoři, co nám na přednáškách vykládali o naší skvělé budoucnosti a zářné kariéře, nám zapomněli říct to nejdůležitější. Že ten svět venku je trochu jiný než ten v jejich učebnicích. Že pět let dřiny vám nezaručí vůbec nic. A že můj velký, dospělý život se prozatím odkládá na neurčito. Místo toho jsem zpátky tam, kde jsem začala. Doma, u mámy. Jen s diplomem navíc a mnohem menšími iluzemi.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
