Článek
Když jsem se před pár měsíci stěhoval z domova na kolej, měl jsem pocit, že jsem dobyl svět. Konečně svoboda! Žádné rodičovské kontroly, žádné otázky, kam jdu a kdy se vrátím. Žádné otravné úkoly jako vynášení koše. Byl jsem přesvědčený, že začíná ta nejlepší etapa mého života. A teď, o pár týdnů později, sedím uprostřed svého zaneřáděného pokoje, jím studené nudle z pytlíku a vím jistě jen jednu věc: byl jsem neuvěřitelný hlupák.
Včera to na mě všechno dopadlo. Vrátil jsem se večer po celém dni přednášek, unavený a hladový. Můj pokoj na koleji byl jako po výbuchu. Všude se válelo oblečení, na stole se vršily prázdné kelímky od kafe a v rohu stála hrozivě rostoucí hromada špinavého prádla. Uvědomil jsem si, že jsem za celý den nesnědl jediné teplé jídlo. A byl jsem tak vyčerpaný, že jsem neměl sílu s tím cokoliv dělat.
Jen jsem si sedl na postel a díval se na ten chaos. A v tu chvíli se mi v hlavě začaly promítat obrazy z domova. Vzpomněl jsem si, jak jsem se vracel ze školy a můj pokoj byl vždycky uklizený. Jak na mě v kuchyni čekala teplá večeře. Jak moje prádlo záhadně zmizelo z koše a za dva dny se objevilo čisté a složené ve skříni. Tehdy mi to všechno přišlo jako naprostá samozřejmost. Jako by se to dělo samo od sebe.
Až teď, když jsem na všechno sám, mi s drtivou silou dochází, že se to nedělo samo. Dělala to moje máma. Každý den, bez jediného slova stížnosti. Zatímco já jsem si žil svůj bezstarostný život, ona po své vlastní práci přišla domů a začala jí druhá směna. Vařila, prala, uklízela. Starala se o mě. A já jsem si toho nikdy nevážil.
Vybavil jsem si s obrovským pocitem studu všechny ty chvíle, kdy jsem byl na ni protivný. Vzpomněl jsem si, jak jsem protočil oči, když mě poprosila, abych vynesl koš. Jak jsem otráveně odpovídal na její otázku, jestli jsem už jedl. Tehdy mi to přišlo jako otravné vměšování. Dnes už vím, že to byla jen obyčejná, láskyplná starost.
Uprostřed toho všeho zmatku a špíny v mém pokoji jsem se cítil neuvěřitelně sám. A najednou mi strašně chyběla. Chyběla mi její přítomnost, její péče, i ty její „otravné“ otázky. Vzal jsem do ruky telefon a bez přemýšlení jsem vytočil její číslo.
Když to zvedla, slyšel jsem v jejím hlase starost. „Ahoj Petře, děje se něco?“ zeptala se. A já, místo abych si stěžoval, jak to mám těžké, jsem ze sebe jen vykoktal: „Ahoj mami. Ne, nic se neděje. Jen… jen jsem ti chtěl za všechno poděkovat.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. Cítil jsem, že jsem ji zaskočil. „A za co, prosím tě?“ zeptala se. „No, prostě za všechno,“ řekl jsem a cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. „Za to, že jsi se o mě vždycky starala. Za to vyprané prádlo, za ty večeře. Za všechno. Já jsem si to nikdy neuvědomil, až teď.“
Nemusela nic říkat. Nemusela mi děkovat za poděkování. Její reakce byla ta nejlepší a nejvíc mateřská, jaká mohla být. „A jíš pořádně, Petře?“ zeptala se s láskou v hlase. „Nezapomínej na snídani, je to nejdůležitější jídlo dne.“
Po našem rozhovoru jsem se cítil o sto kilo lehčí. Ten pocit vděčnosti a lásky byl obrovský. A já jsem si slíbil, že už nikdy v životě nebudu brát to, co pro mě dělá, jako samozřejmost. Někdy člověk musí odejít a ztratit veškeré pohodlí, aby si uvědomil, co doma doopravdy měl.
A tak teď sedím ve svém pokoji, který je sice stále neuklizený, ale už mi to nepřipadá tak hrozné. Protože vím, že mám to největší štěstí na světě. Mám mámu, která mě miluje a která na mě vždycky myslí. A to je mnohem víc než jakýkoliv uklizený pokoj. A vím jistě, že až příště pojedu domů, to první, co udělám, bude, že bez řečí vynesu ten koš.
