Článek
Stalo se to asi před hodinou a moje žena je stále zamčená v koupelně. A já slyším, jak pláče. A vím, že je to všechno moje vina.
Našeho syna Davídka jsme měli v době, kdy moje žena Jana dělá atestaci. Pro ty, co nevědí, co to znamená: je to peklo. Jana je lékařka a její pracovní doba je brutální. Někdy je pryč i tři dny v kuse a Davídka vidí, jen když spí. Já jsem si zkrátil úvazek, abych mohl být doma, a po porodu se k nám nastěhovala moje máma, aby mi pomohla.
Vím, že to Janu drtilo. Ten pocit viny, že není u toho, jak její syn roste. Že přichází o všechny ty vzácné „poprvé“.
První velký milník, který propásla, bylo, když se Davídek poprvé převalil na bříško. Když se ten den vrátila domů, moje máma ji s nadšením táhla k Davídkovi. Myslel jsem, že jí to řekne. Ale místo toho řekla: „Jani, přišlas akorát včas! Pořád se tak vrtí, jako by se chtěl přetočit!“ Obě tam nad ním stály, povzbuzovaly ho a on se, jako na povel, převalil.
Ten výraz v Janině tváři. Ta čistá, nefalšovaná radost a úleva. Vzala to jako znamení, že i přes tu dřinu v práci může být mámou na plný úvazek.
A tak jsme v tom pokračovali.
Stvořili jsme pro ni iluzi. Zrodila se konspirace z lásky. Stal jsem se režisérem a moje máma hlavní produkční. Všechny velké milníky se „náhodou“ staly, když byla doma. Poprvé se začal plazit, když seděla vedle něj. Jeho první slova řekl v její přítomnosti. Začal se stavět, obcházet nábytek a nakonec i chodit, vždycky když se dívala.
To chození bylo nejtěžší. Týden nebyla doma přes den, když byl vzhůru. A za ten týden se z vratkého batolete stal celkem sebejistý chodec. Aby to vypadalo věrohodně, dali jsme mu do kapsy u kalhot malé pytlíčky s fazolemi. Byl vratký, nevyvážený a po prvním kroku spadl, přesně jako týden předtím. Bylo to kruté k našemu synovi, ale stálo to za to, vidět ten výraz v její tváři.
Dnes se to všechno zhroutilo. Davídek se včera naučil říkat „pápá“. Dnes měla Jana volno. Vzali jsme ho do parku a tam jsme ho „úspěšně“ přiměli, aby jí poprvé řekl a zamával „pápá“. Byla nadšená.
Doma si půjčila můj telefon, aby mámě ukázala fotky z parku. A pak, při listování galerií, narazila na jedno video. „Tohle jsi mi neposlal!“ řekla a pustila ho.
Bylo to jako zpomalený film. Na videu ze včerejška stál náš syn, mával a vesele žvatlal: „Pápá, pápá.“
Moje žena není hloupá. Okamžitě jí to došlo. Všechno. Ten pohled v jejích očích… nikdy jsem ji neviděl tak zničenou a se zlomeným srdcem. Nedokázal jsem říct ani slovo. Nic, co by ji utěšilo.
Jen se na mě podívala, pak na mou mámu, a bez jediného slova se zamkla v koupelně.
Teď tu sedím na posteli a doufám, že mi někdo, kdokoliv, poradí, co mám dělat. Jak to můžu napravit? Ve snaze uchránit ji před bolestí jsem jí způsobil tu největší, jakou si lze představit. Vzal jsem jí skutečné mateřství a nahradil ho divadlem.
Udělali jste taky někdy ve jménu lásky něco, co se nakonec ukázalo jako obrovská chyba? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je cesta do pekla dlážděná těmi nejlepšími úmysly.
