Článek
Po večeři si moje přítelkyně Eva, se kterou jsem už skoro pět let, zdřímla na gauči. Běžný úterní večer. Tak jsem si řekl, že si na chvíli sednu k Xboxu, než půjdeme spát. Z víru virtuálních soubojů mě vytrhl až čas. Bylo skoro jedenáct.
Vypnul jsem konzoli a přešel do obýváku. Eva už byla vzhůru, mžourala do rozsvíceného displeje mobilu. Přisedl jsem si k ní, chtěl jsem ji obejmout, a v tu chvíli jsem to uviděl. Přes rameno jsem jí zahlédl otevřenou konverzaci na Instagramu a v ní odeslanou fotku. Selfie, na kterém byla schoulená přesně tak, jak teď ležela na tom gauči.
„Hezký úhel, ukaž,“ prohodil jsem bezmyšlenkovitě a natáhl ruku.
Bleskurychle zamkla obrazovku. Mobil zhasl. „Ale nic, jen jsem to zkoušela,“ řekla a hlas měla najednou jiný. Cizí.
„Vždyť jsem viděl, že jsi to poslala. Chci jen vidět tu fotku,“ zopakoval jsem, stále ještě v klidu, i když uvnitř mě se začínal probouzet nepříjemný chlad.
Musím říct, že na žárlivé scény mě neužije. Nikdy jsem jí nekontroloval mobil, nikdy mi nevadili její kamarádi. Náš vztah stál na důvěře. A ona mi taky vždycky bez problémů půjčila telefon, když bylo potřeba. Až doteď.
„Ne, neukážu,“ odsekla.
Vstala a zamířila do koupelny. Začala sbírat prádlo na praní. Cokoliv, jen aby se na mě nemusela podívat. Ten chlad v mém břiše se měnil v ledový kámen.
Došel jsem za ní. „Evi, uvědomuješ si, že tohle je obrovský problém?“ snažil jsem se mluvit klidně.
„Nevím, co po mně chceš,“ odvětila a dívala se do bubnu pračky. „Proč si myslíš, že bych tě podváděla?“
„Nikdo nemluví o podvádění! Chci jen vidět tu pitomou fotku! Nikdy ses takhle nechovala, a to mě na tom děsí nejvíc. Chováš se jako úplně cizí člověk.“
„Můžeš mě prosím nechat? Chci se osprchovat,“ řekla a zavřela za sebou dveře od koupelny. Její klid byl děsivější než jakýkoliv křik.
Vzal jsem si polštář a peřinu a ustlal si na gauči. Když vylezla ze sprchy, jen mě minula a šla si lehnout do ložnice. Ani slovo. Po chvíli jsem vešel za ní. Stála u okna a dívala se na světla sídliště.
„Tohle je pro mě fakt vážné,“ řekl jsem do ticha. „Jestli se o tom nechceš bavit teď, fajn. Ale chci, abys věděla, že pokud to nevyřešíme, tak je mezi námi konec, ještě než budeme platit další nájem.“
Jen pokrčila rameny. „Já nevím, co ti mám na to říct. Nic špatného jsem neudělala.“
To byla poslední kapka. Odešel jsem a lehl si na ten proklatý gauč. V hlavě mi vířil uragán. Kdo to je? Co před ním tají? Proč najednou takové lži a tajnosti? Celou noc jsem nespal.
K ránu mi pípnul mobil. Zpráva. Od ní. Z ložnice, která byla deset metrů ode mě. „Byla jsem předtím v koupelce a fotila si záda, jestli tam nemám nějaký pupínek. Nechtěla jsem, aby ses mi smál.“
Četl jsem ta slova a nechápal. To přece vůbec nedávalo smysl. Mluvila o něčem úplně jiném. Byla to ta nejpitomější a nejprůhlednější lež, jakou jsem kdy slyšel. Cítil jsem se ponížený. Dělá ze mě idiota.
V práci jsem byl jako tělo bez duše. Nevydržel jsem to. V půlce dne jsem se šéfovi omluvil, že musím vyřešit naléhavou rodinnou záležitost, a jel domů. Připravený na nejhorší. Připravený balit si kufry.
Eva seděla v kuchyni. Vypadala, že taky nespala. „Ukaž mi to,“ řekl jsem bez pozdravu.
A ona, k mému překvapení, přikývla. Odemkla telefon a podala mi ho.
S bušícím srdcem jsem otevřel Instagram. Konverzace tam byla. Nebyla smazaná. Byla to její sestra. A ta fotka? Bylo u ní napsáno: „Jsem tak líná, že se mi nechce ani do postele, pomoc.“ A za tím tři smějící se smajlíci.
Díval jsem se na to a hlava mi to nebrala. Taková banalita. Proč tedy to divadlo?
A pak začala mluvit. Hlas se jí třásl. Řekla mi, že její bývalý přítel, ten před lety, byl chorobný tyran. Kontroloval jí každý krok, každý hovor, každou zprávu. Když jsem na ni večer tak uhodil s tím „Ukaž mi to!“, v hlavě jí přeskočil nějaký starý spínač. Naskočil jí obranný režim, který si za ta léta s ním vypěstovala. Byla to čistě instinktivní reakce. Panika. Strach. Ne pocit viny.
A ta zmatená zpráva o zádech? Chvíli předtím si je prý opravdu v koupelně fotila a lekla se, že jsem to nějak zjistil a že si myslím, že posílá nahé fotky. V té panice se jí ty dvě situace slily v jednu a ona ze sebe vysoukala tu nejabsurdnější výmluvu.
Ten večer jsme prolomili hráz. Mluvili jsme celé hodiny. Nejen o tomhle. O všem. O mém strachu z nevěry, který si nesu z minulého vztahu. O jejím strachu z kontroly. O všech těch malých kostlivcích, které jsme si každý přinesli do našeho společného života.
Můj instinkt mi nelhal. Něco bylo špatně. Ale nebylo to to, co jsem si myslel. Nebyl to jiný muž. Byly to jen stíny minulosti, které nás oba na chvíli oslepily. Nejsme dokonalí a máme před sebou ještě kus práce. Ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že zase dýchám.
Máte i vy příběh o nedorozumění, které málem zničilo všechno? Svěřte se mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pohled zvenčí dokáže pročistit vzduch a třeba právě váš příběh příště zveřejním.
