Článek
Moje švagrová Lenka je jeden z nejlepších lidí, jaké znám. Je hodná, milá a pro mého staršího bratra Tomáše by udělala cokoliv. A já vím, jak moc si přála být mámou. Léta se s Tomášem snažili o miminko, ale nedařilo se. Když nám tedy před pár měsíci konečně oznámili, že je Lenka těhotná, celá rodina slavila. Teď je v sedmém měsíci, září štěstím a neustále mluví o tom, jak skvělého a spolehlivého muže v Tomášovi má. A já musím žít s tajemstvím, které by jí mohlo zlomit srdce.
Před dvěma týdny, pozdě večer, mi zazvonil telefon. Byl to Tomáš. Hlas měl plný paniky. „Petře, potřebuju, abys mi pomohl,“ vyhrkl. „Kdyby ti náhodou volala Lenka, musíš jí říct, že jsem byl celý večer u tebe, jasný? Že jsme koukali na fotbal.“ Okamžitě jsem zpozorněl. Jeho žádost smrděla průšvihem na sto honů.
„A kde jsi doopravdy byl, Tomáši?“ zeptal jsem se ho na rovinu. Chvíli se vykrucoval, ale pak to z něj vylezlo. Přiznal se, že se „jen tak sešel“ se svou bývalou přítelkyní. S tou, se kterou se rozešel jen pár měsíců předtím, než poznal Lenku. Zůstal jsem na něj jen zírat s telefonem u ucha.
Můj bratr, jehož milující žena, která po letech konečně čeká jejich vytoužené dítě, na něj čeká doma, si tajně vyrazí se svou bývalou. A teď po mně chce, abych mu dělal alibi. Abych jí lhal do očí. „Ne,“ řekl jsem pevně a jasně. „To v žádném případě neudělám. Nebudu jí lhát. Zvlášť ne teď, když je těhotná.“
Na druhém konci bylo ticho. A pak Tomáš vybuchl. Začal na mě křičet, že se pletu do věcí, do kterých mi nic není. Že se snažím zničit jeho manželství. Že si vybírám její stranu místo strany svého vlastního bratra. „Já nejsem ten, kdo se za zády své těhotné ženy schází s bývalkou,“ odpověděl jsem mu ledově a zavěsil jsem.
Od toho dne se se mnou nebaví. Úplně mě odřízl. Myslel jsem si, že tím to skončí. Ale mýlil jsem se. Do celé věci se totiž vložila naše matka. Zavolala mi a začala mi vyčítat. Prý jsem se měl zachovat jako správný bratr a „udržet v rodině klid“. Prý jsem měl prostě lhát.
Její slova mě ranila. Jak matka, tak bratr, se na mě zlobili ne proto, že on udělal něco špatného, ale proto, že já jsem se odmítl podílet na jeho lži. Byl jsem v jejich očích ten zlý. Ten, kdo dělá problémy.
A já teď žiju v neustálém strachu a pocitu viny. To tajemství mě sžírá zaživa. Pokaždé, když vidím Lenku, jak se šťastně usmívá a hladí si břicho, chce se mi křičet. Pokaždé, když mluví o tom, jak je Tomáš úžasný, mám na jazyku tu ošklivou pravdu. Ale nedokážu jí to říct.
Co když jí to řeknu a ten šok a stres ublíží jí nebo tomu nenarozenému miminku? Co když zničím tu jedinou radost, kterou teď má? Představa, že bych byl ten, kdo jí zničí její sen o šťastné rodině, je nesnesitelná.
Ale co když budu mlčet? Budu se pak moct podívat sám sobě do očí? Nebudu zrazovat ji, tu hodnou a nevinnou ženu, která si zaslouží znát pravdu? Každý den si v hlavě přehrávám tyhle otázky a nemůžu najít odpověď.
Jsem v pasti. Můj bratr a matka se na mě zlobí. A já se trápím tajemstvím, které nechci znát. Udělal jsem správnou věc, když jsem odmítl lhát. Ale ten pocit, že mám v rukou osud celé jedné rodiny, je k neunesení. A já nevím, co mám dělat dál.
