Článek
Svět se mi včera v noci rozpadl na tisíc kousků. Sedím v obýváku, v pokoji vedle spí náš tříletý syn Adámek a já mám pocit, že se nemůžu nadechnout. Prázdnota, kterou cítím, je ohlušující.
S Lenkou jsme byli spolu šest let. Byla to bouřlivá, vášnivá láska, z níž se narodil ten nejúžasnější kluk na světě. Náš vztah ale skončil před rokem. Zjistil jsem, že má poměr. Bolelo to jako čert, byla to zrada, kterou jsem nedokázal přenést přes srdce. Rozešli jsme se.
Adámka měla v péči převážně ona. Nikdy bych je od sebe netrhal. Věřím, že dítě patří k mámě, pokud není vyloženě špatná matka, a to Lenka nebyla. Milovala ho nade vše. A já ho mohl vídat, kdykoliv jsem chtěl. Měli jsme skvělou domluvu.
Včera, v neděli odpoledne, jsem si Adámka vyzvedl u ní na Letné. Chtěl jsem s ním strávit zbytek dne. Lenka mi s úsměvem říkala, že večer vyráží s holkama na skleničku do města. Bylo to normální, dělala to tak často. Popřál jsem jí, ať si to užije, a ani ve snu by mě nenapadlo, že ji vidím naposledy.
Ještě mi mávala z okna, když jsem Adámka usazoval do autosedačky. Ten obraz se mi teď vypaluje do paměti.
Večer probíhal jako každý jiný. Hráli jsme si s legem, večeřeli, koukali na pohádku. Adámek usnul jako andílek a já si sedl k televizi.
V jedenáct večer mi zazvonil telefon. Na displeji svítilo jméno Jany, jedné z jejích nejlepších kamarádek. Srdce mi vynechalo úder. Nikdy mi nevolala takhle pozdě.
Zvedl jsem to a na druhé straně se ozval hysterický pláč. Trvalo snad minutu, než ze sebe Jana dokázala vysoukat, co se stalo. Slova, která mi obrátila život naruby.
Lenka prý byla strašně opilá. Holky ji přemlouvaly, ať si zavolá taxíka, ale ona se s nimi nějak poštěkala a prostě se rozběhla pryč. Přímo do silnice.
Řidič prý neměl šanci.
Záchranka ji vezla do nemocnice na Bulovce. Zemřela po cestě.
Pamatuji si jen útržky toho, co následovalo. Poděkoval jsem Janě a zavěsil. Zůstal jsem sedět na gauči, telefon mi vypadl z ruky a já zíral do zdi.
Ta bolest, která mě zaplavila, byla fyzická. Jako by mi někdo vyrval vnitřnosti z těla. Všechny křivdy, všechna ta zloba kvůli nevěře, to všechno bylo pryč. Zůstala jen drtivá, absolutní ztráta.
Miloval jsem tu ženu. I po tom všem, co mi provedla. Byla součástí mého života, matkou mého dítěte. Sdíleli jsme spolu tolik smíchu, tolik snů.
Teď je všechno pryč.
Díval jsem se na spícího Adámka, na jeho klidnou tvářičku, a srdce mi pukalo. Ještě neví, že už svou maminku nikdy neuvidí. Neví, že se ráno probudí do světa, kde mu chybí ten nejdůležitější člověk.
A já? Já nevím, jak mu to jednou vysvětlím. Jak mám malému klukovi říct, že maminka už nepřijde? Jak mu popsat tu strašlivou, zbytečnou nehodu?
Jak mu mám zachovat krásnou vzpomínku na milující matku, aniž bych mu lhal o tom, jak zemřela? Ta tíha zodpovědnosti mě drtí. Zůstal jsem na to všechno sám.
Právě teď je mi čtyřiatřicet let, jsem vdovec, i když jsme nikdy nebyli manželé, a jsem otec na plný úvazek. A hlavně jsem člověk, který se topí v žalu a neví, jak dál.
Prošli jste si podobně zdrcující ztrátou? Podělte se o svůj příběh a o to, jak jste našli sílu jít dál, na pribehy.kral@seznam.cz. Možná právě vaše zkušenost pomůže někomu dalšímu.
