Článek
Abychom si rozuměli, tohle není běžné stěžování si na tchyni. Moje žena Eva (40) a její matka Marie (74) mají toxický vztah. V Evině dětství její otec, Mariin tehdejší manžel, Evu brutálně bil. Marie tomu jen přihlížela a dokonce pro něj lhala, když se Eva konečně odvážila někomu svěřit. Přestalo to, až když ten muž rodinu opustil kvůli mladší ženě.
Přesto Eva svou matku znovu a znovu zachraňuje. Když jsme se vzali, měla Marie nádor na mozku. Její tehdejší manžel jí chtěl odepřít léčbu. My jsme ji v podstatě „unesli“, odvezli ji k nejlepším specialistům, zaplatili jsme ze svého tisíce a Eva dala v práci výpověď, aby o ni mohla půl roku pečovat.
Jak se nám odvděčila? Pár měsíců po uzdravení zavolala Evě na její narozeniny a obvinila ji, že jí ukradla 5000 korun. Přitom si o ty peníze sama řekla a my jsme jí je dali. Vyhrožovala policií. V tichosti jsem jí ty peníze poslal zpátky i s dopisem o tom, jak moc Evě ublížila. Pět let spolu skoro nemluvily.
Během té doby jsme se ji snažili přesvědčit, ať si platí připojištění nebo si aspoň šetří na domov důchodců. Odmítla. Raději utrácela za sebe.
Před šesti měsíci přišla katastrofa. Marie ošklivě upadla. Její příšerný manžel ji nechal ležet tři hodiny na příjezdové cestě, protože nechtěl platit sanitku. Pak nechal své buranské syny, aby ji naložili do auta a odvezli na pohotovost, čímž jí zranění ještě zhoršili.
Samozřejmě, Eva ji v tom nenechala. Její manžel ji strčil do otřesné LDNky a ona volala Evě a prosila o záchranu. Přesunuli jsme ji do rehabilitačního ústavu poblíž nás. Pojišťovna platila 90 dní. Poslední tři měsíce platíme desítky tisíc z vlastní kapsy.
A teď to nejlepší. Nemá nárok na příspěvek na péči, protože je stále vdaná za muže, který má majetek. On odmítá přispět jedinou korunou, prodat majetek nebo ji navštívit. Jediná cesta je rozvod.
A aby toho nebylo málo, z rehabilitačního ústavu ji právě vyhazují. Odmítá cvičit, je sprostá na personál a měla rasistické poznámky na adresu ukrajinských sestřiček.
Nemáme na výběr. Nemůžeme si dovolit platit další soukromé zařízení. Dokud se nerozvede, musí bydlet s námi.
Naše děti se teď budou muset dělit o malý pokoj pro hosty v patře. My jí přenecháváme naši ložnici v přízemí, protože nemůže chodit do schodů.
Bylo by to snazší, kdyby byla aspoň trochu vděčná. Ale není. Je panovačná, náročná, hnusná na naše děti a celkově nesnesitelná. Eva sama v terapii přiznala, že svou matku nenávidí, ale cítí za ni zodpovědnost.
Ten stres už se podepisuje na nás všech. Eva je podrážděná a vylévá si to na mně i na dětech. Já mám chuť utéct. Pracovat do noci, jezdit na služební cesty, cokoliv, jen abych nemusel být doma.
Miluju svou ženu a děti, ale vím, že přítomnost tchyně nás zničí. Budoucnost nevypadá dobře. Nevím, jak to máme zvládnout.
Prožili jste někdy podobnou situaci, kdy vás povinnost vůči rodině dostala na pokraj sil? Jak jste to zvládli? Podělte se o své rady a příběhy na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
