Článek
Když jsme se před pěti lety seznámili, byla Alena hvězda. Advokátka v prestižní kanceláři, která vydělávala skoro o polovinu víc než já. Mně to nikdy nevadilo, naopak. Co mi ale vadilo, byly kruhy pod jejíma očima, neustálý stres a fakt, že dřela padesát, někdy i šedesát hodin týdně. Byla vyhořelá a nešťastná.
Často jsem jí říkal, ať si najde něco jiného. Něco, co by ji bavilo a neničilo. Bála se, že by to znamenalo obrovský propad v příjmu. Domluvili jsme se, že v práci ještě vydrží, dokud nesplatíme hypotéku na její starý byt a nenakoupíme vybavení do našeho nového domku za Prahou.
Tyhle cíle jsme splnili. A Alena našla odvahu. Našla si práci z domova na částečný úvazek, asi patnáct hodin týdně. Dělá něco, co ji konečně baví. Její stres zmizel. Její úsměv se vrátil. Jsme spolu mnohem víc a náš život je o sto procent lepší. A finance? Já jsem v práci povýšil, a i když Alena vydělává asi jen třetinu toho co dřív, pořád je to slušný příjem. Nemáme absolutně žádné finanční problémy.
Jsem nejšťastnější chlap na světě. Ale ona ne.
Čas od času, většinou večer u sklenky vína, to na ni padne. Začne mluvit o tom, jak je jí líto, že už do našeho vztahu tolik „nepřispívá“. Že se cítí provinile.
Vždycky jí říkám, že je to nesmysl. Nejenže pořád vydělává peníze, ale přispívá tisíci jinými způsoby. Díky své flexibilní práci se stará o celou domácnost, zařizuje všechno na úřadech, nakupuje. Drží náš domov pohromadě a vytváří z něj místo, kam se každý den těším. Ale mám pocit, že v její hlavě má tahle práce nulovou hodnotu. Všechno měří penězi.
Minulý týden to vyvrcholilo. Zjistila, že přes Českou advokátní komoru můžeme získat výhodné soukromé připojištění. Byla nadšená. Poslala mi všechny detaily, celá zářila, že by konečně mohla naší rodině zařídit něco zásadního „ona“. Prošel jsem to a zjistil, že benefitní balíček, který máme přes moji firmu, je pořád o něco výhodnější.
Napsal jsem jí to v SMSce. Když jsem přišel domů, seděla v obýváku a byla skleslá. Přiznala, že ji zdrtilo, že ani tentokrát nemůže přispět. Že se zase ukázalo, jak je na mně závislá. Cítil jsem se hrozně, že jsem jí zkazil radost.
Chápu, kde se to v ní bere. Byla vždycky samostatná a úspěšná. Teď má pocit, že ztratila svou identitu. A je v tom ještě jedna věc, o které moc nemluvíme.
Celá tahle změna práce byla plánovaná s jedním cílem. Chtěli jsme založit rodinu a Alena chtěla být mámou, která může být s dětmi doma a k tomu mít malý přivýdělek. Jenže miminko nepřichází tak rychle, jak jsme doufali. A ona je teď v jakémsi limbu. Vzdala se kariéry pro budoucnost, která ještě nenastala, a cítí se provinile za přítomnost, ve které má víc volného času než já.
Nevím, jak jí pomoct. Znovu a znovu jí opakuju, jak jsem šťastný. Že její klid je pro mě cennější než všechny peníze světa. Že to, co dělá pro náš domov, je k nezaplacení. Ona ví, že to tak cítím, ale stejně se užírá.
Jak mám přesvědčit ženu, kterou miluju, aby viděla sama sebe mýma očima? Aby pochopila, že není přítěžek, ale srdce našeho společného života?
Řešíte ve vztahu podobný souboj s vnitřními démony, ať už svými, nebo partnerovými? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pohled zvenčí může ukázat cestu, kterou sami nevidíme.
