Článek
Vím, že bych měl být nad věcí, ale to, co se stalo včera večer, mnou otřáslo až do morku kostí. Bydlíme v klidné rezidenční čtvrti, kde se všichni znají a vztahy jsou většinou přátelské. Tedy, až na rodinu z domu naproti. Dlouhodobě s nimi byly drobné problémy – házeli odpadky do cizích zahrad, jejich návštěvy blokovaly příjezdové cesty. Dokonce nemají ani poštovní schránku, takže jim my, sousedé, poctivě doručujeme jejich poštu až ke dveřím.
Včera večer ale jejich chování eskalovalo do neuvěřitelných rozměrů. Všechno to začalo, když se jejich čtyřicetiletý syn, který u nich bydlí, rozhodl, že místo před naším domem je „jeho“, i když je to veřejné parkoviště. Moje spolubydlící tam zrovna zaparkovala a on, když přijel, začal troubit. Ne krátce, ale patnáct minut v kuse, k tomu křičel z okna, ať okamžitě vypadne.
Moje spolubydlící, jelikož neudělala nic špatného, odmítla své auto přeparkovat. On tedy nakonec s velkým divadlem zaparkoval na svém obvyklém místě o pár metrů dál. Mysleli jsme si, že je konec. Nebyl. O patnáct minut později vtrhl na náš pozemek a začal na nás křičet nesmysly o tom, že nechápeme hranice pozemků. Bylo to absurdní, protože parkování na ulici s tím nijak nesouvisí.
Po dalších patnácti minutách křiku, kdy si uvědomil, že s námi nehne, se rozhodl zavolat policii on na nás. Přijeli dva strážníci, kteří si ho s unaveným výrazem vyslechli, pak mu trpělivě vysvětlili, že je na veřejné komunikaci a že se mýlí, a požádali ho, aby se šel uklidnit domů, protože v tu chvíli už ho sledovalo několik sousedů ze svých oken.
Policie odjela a my jsme si mysleli, že teď už musí být konec. Znovu jsme se mýlili. Asi o půl hodiny později začal z jeho zahrady na plné pecky hrát cenzurovaný hit od CeeLo Greena „FU“. Bylo to tak dětinské a absurdní, že jsme se my i sousedé, kteří to slyšeli, začali smát.
Náš smích ho zjevně rozzuřil ještě víc. Vyběhl ven a znovu přišel konfrontovat mou spolubydlící tváří v tvář. Snažil se ji slovně ponižovat, ale ona si statečně stála za svým. A pak si všiml mě. Seděl jsem opodál na naší verandě, na svém invalidním vozíku.
Jeho hněv se okamžitě zaměřil na mě. Přistoupil blíž a s opovržením v hlase pronesl: „A na co ty tady čumíš, mrzáku? Ty se ani nemůžeš postavit, abys se bránil.“ Naklonil se ke mně. „To bude sranda tě zmlátit, až nebudeš moct utéct.“
V tu chvíli se ale stalo něco nečekaného. Zaslechl jsem, jak se otevřely dveře u sousedů vedle a pak i naproti. Slyšel jsem, jak někdo volá policii. Ti, co předtím jen sledovali, se rozhodli jednat. Jeho přímá a krutá výhrůžka vůči mně byla pro všechny poslední kapkou.
Než stačil říct cokoli dalšího, policejní auto bylo zpět, tentokrát mnohem rychleji a se zapnutými majáky. Ten čtyřicetiletý „chlapeček“ zpanikařil, vběhl dovnitř a zavolal rodičům, aby se vrátili domů.
Policisté si promluvili s jeho rodiči a požádali je, aby na něj dohlédli, protože se zdá být nestabilní. Také požádali ostatní sousedy, aby si uložili záznamy z kamer, protože ten muž stále křičel o „pomstě“, i když policisté mluvili s jeho rodiči.
Od té doby, co se to stalo včera v noci, jen vykukuje z okna a sleduje mě, když jsem venku. Přeparkoval si auto na to sporné místo, což je asi jeho způsob, jak si dokázat, že vyhrál.
Policie stále projíždí naší čtvrtí každých pár hodin a naši ostatní sousedé se u nás párkrát zastavili, aby se zeptali, jestli jsme v pořádku.
Nejlepší na celé této zkušenosti bylo zjištění, jak moc všichni ostatní sousedé tuto rodinu nesnášejí. Zjistili jsme, že nejsme jediní, komu na zahradě končí jejich odpadky.
Dozvěděli jsme se, že řemeslníci, kteří v sousedství pracovali, si na ně stěžovali, že jsou hrubí a pletou se jim do práce.
A ta jejich pošta? Tu jim už doručovat nebudeme.
Myslím, že jeho pokus o šikanu se mu krutě vymstil. Místo aby nás izoloval, spojil proti němu celou ulici.
