Článek
A já teď stojím na parkovišti před naším panelákem, dívám se na kufr plný týdenního nákupu a cítím se jako největší selhání na světě. Ne proto, že to neunesu, ale proto, že si neumím říct o pomoc.
V mé hlavě je prosba o pomoc spojená s červeným výstražným světlem a sirénou. Znamená to, že jste v průšvihu. Že jste selhali, něco jste pokazili a teď bude následovat trest. Tím trestem je zklamání, hněv a ponížení. Tohle není jen nějaký pocit, je to program, který mi do hlavy nahráli v dětství.
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Bylo mi asi deset a snažil jsem se opravit spadlý řetěz na kole. Ruce jsem měl od oleje, byl jsem zoufalý a celé kolo bylo ještě víc rozbité než předtím. Po hodině marného boje jsem sebral odvahu a šel za tátou do dílny. „Tati, prosím, mně to nejde…“
Jeho reakce nebyla pomocná. Byla to obžaloba. „Ukaž tu svoji neschopnost,“ řekl unaveně a ani se na mě nepodíval. „Člověk tě nemůže nechat pět minut samotného, abys něco nezničil. Na tebe prostě není spoleh.“ Vzal kolo, během minuty řetěz nahodil a bez dalšího slova mi ho vrátil. V ten den jsem se naučil zásadní lekci: Když si řekneš o pomoc, nejsi partner v řešení problému. Jsi ten problém.
Tenhle vzorec se opakoval. Ve škole s matematikou, později při skládání nábytku, v podstatě s čímkoliv. Moje mantra se stala: „Zvládnu to sám.“ Stala se z toho otázka cti. Raději jsem strávil noc probdělou nad složitým úkolem, než abych se ráno zeptal kolegy. Raději jsem bloudil hodinu autem, než abych se zeptal na cestu. Byla to moje pýcha, moje obrana proti tomu spalujícímu pocitu hanby.
Moje žena mi to říká roky. „Petře, proč mi neřekneš, co tě trápí? Proč všechno dusíš v sobě?“ Nechápe to. Nechápe, že v mé hlavě je sdílení problému to samé jako přiznání viny. Jak jí mám vysvětlit, že se bojím jejího zklamání víc než čehokoliv jiného?
A tak tu teď stojím. Na parkovišti, s čerstvou jizvou na břiše. Mohl bych zavolat jí, aby se stavila pro nákup cestou z práce. Mohl bych zazvonit na souseda, mladého kluka, co by mi ty tašky vynesl do třetího patra za minutu. Ale nemůžu. Fyzicky to nedokážu. Připadal bych si slabý, neschopný. Jako ten malý kluk s kolem.
Zatnu zuby. Vezmu první dvě tašky. Jsou těžké. Cítím ostré, varovné píchnutí v břiše. Ignoruju ho. Vynesl jsem první várku, teď tu druhou. Potím se, dýchám ztěžka. Ta bolest je čím dál horší. Ale pýcha a starý strach jsou silnější.
Když konečně dovleču poslední tašku s balíky vod, je mi zle. Opravdu zle. Musím si sednout na zem v předsíni, lapám po dechu a do očí se mi derou slzy bolesti. Ta jizva pálí jako čert. Došlo mi, že jsem si asi něco udělal. Něco vážného.
Sedím tam sám, v bytě plném jídla, které jsem si hrdě dopravil, a cítím se jako idiot. Celý život jsem se snažil nebýt „v průšvihu“, abych nemusel žádat o pomoc. A právě tou snahou jsem se do skutečného, nefalšovaného průšvihu dostal. Možná poprvé v životě budu muset o pomoc požádat doopravdy. Ne souseda, ale rovnou záchranku. A ta ironie bolí skoro stejně jako ta jizva.
Je pro vás také těžké požádat o pomoc? Cítíte to jako své osobní selhání? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste jediní, kdo byl naprogramován k tomu, aby všechno zvládl sám.
