Článek
Jmenuju se Petr a před pár lety se mi stal příběh, který dodnes zní jako z nějakého filmu. Jel jsem autem navštívit svou tetu, která bydlí v malé vesnici v Beskydech. Čekala mě cesta přes 400 kilometrů.
Asi po třech hodinách jízdy jsem u silnice uviděl stopaře. Mířil stejným směrem, tak jsem ze staré známosti zastavil. Byl to sympatický chlapík, a jak jsme si povídali, zjistili jsme, že jede do té samé vesnice a dokonce zná moji tetu!
Po další půlhodině příjemného povídání mi najednou řekl, ať zastavím, že se mu udělalo špatně. Sjel jsem ke krajnici. Vyběhl z auta a začal se dávit. Už byla tma, tak jsem moc neviděl. Vylezl jsem, abych se podíval, jestli je v pořádku. A to byla chyba.
Když jsem obešel auto, nikdo tam nebyl. V tu chvíli jsem za sebou uslyšel krok a pak už si pamatuju jen tmu.
Probudil jsem se o několik hodin později. Slunce už vycházelo. Ležel jsem v poli, na sobě jsem měl cizí, ošuntělé oblečení. Moje auto, peněženka, doklady i mobil byly pryč.
Začal jsem jít. Po několika hodinách jsem narazil na malou vesnici. Vysvětlil jsem jim svou situaci a oni mi řekli, že nejbližší hlavní silnice je odtud půl dne chůze.
Po nekonečné době jsem se konečně dostal na silnici a začal stopovat. Neměl jsem telefon a z hlavy jsem si nepamatoval jediné číslo. Po několika hodinách mi zastavil kamioňák. Když slyšel můj příběh, řekl, že mě sveze, i když jede úplně na druhou stranu republiky.
Trvalo to dva dny, než jsem se dostal dost blízko, abych zbytek cesty k tetě došel pěšky. Když jsem se konečně blížil k jejímu domu, bylo mi divně. Před domem stál dav lidí a slyšel jsem zpěv.
Asi třicet metrů od branky jsem uviděl svého syna Davídka. Normálně by se ke mně rozběhl a objal mě. Místo toho začal křičet hrůzou a utekl.
Dav ztichl. Všichni na mě zírali jako na ducha. Z domu vyběhla moje žena Jana, a když mě uviděla, vrhla se mi kolem krku, líbala mě a plakala, jako bych byl pryč několik měsíců. Vzápětí se objevila teta, a jakmile mě spatřila, omdlela.
Pořád jsem nechápal, co se děje. Dovedli jsme tetu dovnitř a tam, v obýváku, jsem na stole uviděl svou fotku s černou páskou.
A pak mi to došlo.
Ten zloděj, co mi ukradl auto, doklady a oblečení, se o pár hodin později zabil při strašlivé autonehodě. Auto shořelo na popel, tělo bylo k neidentifikaci. Policie našla v autě moji peněženku a doklady a na základě toho mě prohlásila za mrtvého.
Jelikož nebylo tělo, které by se muselo ohledávat, rodina uspořádala pohřeb velmi rychle.
A já jsem na něj právě dorazil.
Můj syn má z toho dodnes noční můry. A moje žena mi zakázala do konce života brát stopaře.
Máte také nějaký příběh, který zní tak neuvěřitelně, že vám ho nikdo nechce věřit? Podělte se o něj na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
