Článek
Je mi čtyřicet pět let. Když se mě někdo zeptá, co dělám, řeknu mu, že jsem projektový manažer. Mám dobrou práci, vlastní byt, auto. Zvenku vypadá můj život normálně. Uvnitř jsem ale pořád ten třicetiletý kluk, kterému se v jeden večer zhroutil celý svět.
Před patnácti lety mi zemřela přítelkyně Eva. Bylo jí dvacet sedm. Měla silnou alergii na ořechy, o které jsme samozřejmě věděli. Ten večer jsme slavili výročí. Navrhl jsem, že bychom mohli zkusit novou italskou restauraci v centru, o které všichni mluvili.
Všechno bylo perfektní. Smáli jsme se, plánovali jsme si dovolenou. Eva si objednala těstoviny s pestem. Číšník nás ujistil, že v něm žádné ořechy nejsou.
Nebyly. Byly v něm piniové oříšky, které technicky nejsou ořechy, ale semena. Pro její tělo v tom ale nebyl žádný rozdíl.
Všechno se seběhlo strašně rychle. Její zmatený pohled, sípání, panika v očích. Sanitka, nemocnice, lékař s unaveným a soucitným výrazem. A pak už jen ticho.
Byl to můj nápad jít do té restaurace. Já jsem ji vybral. Tahle myšlenka se mi zaryla do mozku jako střep skla a od té doby tam hnisá.
Druhý den mi volal její otec. Jeho hlas byl plný bolesti a nenávisti. Křičel na mě, že je to moje vina. Že kdybych ji nevzal tam, kde jsem ji vzal, ještě by žila. Řekl mi, ať se neopovažuju chodit na pohřeb.
A tak jsem nešel. Nemohl jsem se s ní rozloučit. Byl jsem pro její rodinu vrah a já sám jsem tomu věřil. Pořád tomu věřím.
Od toho dne jsem neměl žádný vztah. Párkrát jsem se o to pokusil, ale bylo to marné. Každá žena, se kterou jsem se seznámil, nebyla Eva. Každý smích mi připomínal ten její. Každý dotek byl zradou její památky.
Chodil jsem na terapie. Vystřídal jsem několik psychologů. Povídali jsme si, analyzovali, zkoušeli různé techniky. Nic nepomohlo. Protože žádná terapie ji nemůže vrátit zpátky. A žádný terapeut mě nemůže zbavit viny, o které vím, že je moje.
A tak žiju. Nebo spíš přežívám. Chodím do práce, vracím se do prázdného bytu, kde na mě z fotky na nočním stolku stále kouká ona. Víkendy trávím sám. Přátelé to už dávno vzdali a já se jim nedivím. Kdo by chtěl trávit čas s duchem?
Je mi čtyřicet pět. Cítím, jak mi život protéká mezi prsty. Jsem unavený z toho smutku, z té samoty, z té viny. Chci se pohnout dál, ale nevím jak.
Co má člověk dělat, aby se naučil znovu žít, když si myslí, že si to nezaslouží?
Nese si někdo z vás v sobě dlouholetý smutek nebo vinu, se kterou se nedokáže vyrovnat? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší tíhou samota.
