Článek
S manželkou Janou jsme spolu už skoro celý život. Je nám oběma lehce přes šedesát a jak už to v tomhle věku bývá, některé věci už nefungují tak hladce jako dřív. Kvůli menopauze a dalším radostem stáří začala mít Jana bolesti při sexu, což našemu intimnímu životu zrovna neprospívalo.
Doktorka jí naštěstí předepsala nějakou novou léčbu, která měla všechno spravit. Mělo to ale jednu podmínku: po zahájení léčby bylo třeba deset dní počkat, než se všechno zahojí a bude připraveno na „znovuotevření provozu“.
Asi před deseti dny jsme večer seděli doma, otevřeli pár lahví vína a v té rozverné náladě nás napadla geniální věc. Nastavili jsme si na naší chytré Alexe připomínku. Jen tak z legrace, abychom na ten velký den nezapomněli. A protože jsme byli v náladě, naformulovali jsme to trochu… poeticky.
Připomínka zněla: „Petře, připomínka. Je čas oprášit peřiny s Janou.“
Zdálo se nám to nesmírně vtipné. A pak jsme na to samozřejmě úplně zapomněli.
Až do včerejšího večera.
Měli jsme doma na večeři několik našich nejlepších přátel. Všichni jsme podobný ročník, známe se desítky let. Nálada byla skvělá, jídlo se povedlo, víno teklo proudem a konverzace byla v plném proudu.
A přesně v tu chvíli, kdy kamarád vyprávěl nějakou historku z práce, se z rohu místnosti ozval hlasitý a naprosto zřetelný hlas naší Alexy:
„PETŘE, PŘIPOMÍNKA. JE ČAS OPRÁŠIT PEŘINY S JANOU.“
V místnosti nastalo hrobové ticho. Kamarád přestal mluvit uprostřed věty. Všichni se zmateně dívali na nás, na sebe, na Alexu. Mohli jste slyšet spadnout špendlík.
Podíval jsem se na Janu. V jejích očích jsem viděl ten samý výraz zděšení a následného pochopení jako v těch svých. A pak jsme museli s pravdou ven.
Vysvětlili jsme našim přátelům pozadí celé té trapné připomínky. A po chvilce ticha se celá místnost otřásla v základech. Ale ne trapností. Smíchem.
Řvali jsme smíchy všichni. Tak upřímně a od srdce, jak už dlouho ne. Protože v tu chvíli jsme si všichni uvědomili, že v tom jedeme spolu. Že všichni stárneme, těla nás občas zrazují, ale to jediné, co nám nikdo nevezme, je smysl pro humor.
Byl to trapas, to ano. Ale zároveň to byl jeden z nejlepších večerů za poslední dobu. A skvělá připomínka toho, že život se nemá brát tak vážně. Ať už je vám dvacet, nebo šedesát.
Stal se vám taky nějaký trapas, který vám připomněl, že stárnutí je sice povinné, ale dospělé chování je volitelné? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Nejlepší historky zrají jako víno!
