Článek
Před pár lety byl můj život jedna velká černá díra. Bydlel jsem v otřesné ubytovně na kraji jednoho severočeského města, dřel se za pár korun u grilu v mekáči a volný čas trávil pitím levných lahváčů a projížděním Facebooku.
Jednoho dne jsem si přidal do přátel Romanu. Byla o něco starší, ten typ „vulgárně přitažlivé“ holky. Fotky měla hezké. Během dvou hodin jsme od zdvořilostních frází přešli k sextingu. V oparu alkoholu a zoufalé touhy jsem byl přesvědčený, že je to ta nejkrásnější žena na světě.
A pak napsala tu větu: „Přijeď, jsem připravená.“
Byl v tom jeden háček. Bydlela 60 kilometrů daleko a venku začínalo sněžit. Moje stará ojetá Felicie sníh nesnášela. Ale můj rozkrok po ní toužil tak, že by projel i vánicí. A tak jsem jel.
Ta cesta byla nekonečná. Tma, rozbité okresky, sníh. V hlavě jsem si přehrával vášnivé scény, které mě čekají.
Její dům – spíš chatrč – jsem našel v polorozpadlé zahrádkářské kolonii. Čím hlouběji jsem zajížděl, tím větší beznaděj na mě padala.
Když otevřela dveře, realita mě praštila do obličeje. Na fotkách jí to slušelo víc. Byla starší, strhaná. A když se usmála, viděl jsem několik zčernalých zubů. Žaludek se mi sevřel.
Vevnitř mě čekal další šok. V obýváku se kolem staré televize choulily tři malé, špinavé a zanedbaně vypadající děti. A v ložnici, kam mě zatáhla, na mě z rohu zíral celý vrh koťat.
Začala mě líbat. Její polibky byly mokré a nedbalé. Celá ta iluze se mi hroutila před očima.
Jedna moje část chtěla utéct. Pryč z té špíny, od těch dětí, od těch koťat. Ale druhá, ta zvířecí, pořád chtěla to, pro co jsem sem jel. Ta zvířecí část vyhrála.
Natlačil jsem ji na zeď, svlékl a vrhl se na ni. Byla to chvilka. Možná tři vteřiny. A bylo po všem.
„Ty už?“ zeptala se zklamaně. Ten tón hlasu mě bude strašit do konce života.
A v tu chvíli na mě dopadla ta nejhorší „post-nut clarity“ v dějinách lidstva. Jako by mi někdo vrazil do hlavy dávku existenciální hrůzy. Ta dálka od domova. Ty její smutné děti. Ty zčernalé zuby od pika. Ta vyhublá postava s umělými prsy.
Pak jsem si všiml okna. Venku už nebyl jen sníh. Byla to vánice.
Zpanikařil jsem. Začal jsem koktat nějaké chabé výmluvy, proč musím okamžitě odjet. Vůbec si nepamatuju, co jsem říkal. Jen si pamatuju její prázdný pohled.
Vyběhl jsem ven, skočil do auta, nastartoval, zařadil zpátečku… a nic. Kola se bezmocně protáčela v rozbředlém sněhu a bahně. V hlavě mi probleskla vize, jak tu trávím noc. S ní, s jejími dětmi, s těmi koťaty. Znovu jsem šlápl na plyn. A auto se jako zázrakem pohnulo.
Cesta domů byla peklo. Jel jsem krokem, stěrače nestíhaly, a v hrudi mě tížil pocit naprostého selhání a znechucení.
Doma jsem ji zablokoval na Facebooku (ona už si mě zablokovala taky) a strašlivě se opil.
Ráno jsem se probudil s horečkou. Ukázalo se, že jsem si z mého třívteřinového dobrodružství odnesl chlamydie. Musel jsem potupně poprosit babičku, aby mě odvezla na venerologii. Celou cestu se mě vyptávala, co mi je, a já lhal, že mě bolí v krku.
Léky mi nesedly, takže jsem musel na kliniku znovu pro injekci. Zameškal jsem čtyři dny v práci a málem nezaplatil nájem za tu díru, kde jsem bydlel.
Takže, abych to shrnul: Vyměnil jsem tři vteřiny sexu za nakaženou chloubu, malou výplatu, naštvanou babičku a doživotní traumatizující vzpomínku.
Jedinou dobrou věc jsem udělal – na klinice jsem si promluvil se sociální pracovnicí o těch dětech. Nevím, co se stalo dál, ale slíbila, že se na to podívá.
Můj život je dneska už o něco lepší. Ale na tu noc a na ten zvuk protáčejících se kol v bahně asi nikdy nezapomenu.
Udělali jste taky někdy ve svém životě rozhodnutí, kterého dodnes litujete? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení toho nejhoršího prvním krokem k tomu, aby bylo líp.
