Článek
Když jsem v pátek odcházela z práce, sotva jsem pletla nohama. Po šestnáctihodinové směně na urgentním příjmu jsem byla na pokraji zhroucení. Tělo mě bolelo, hlava mi třeštila, ale v srdci jsem měla malý, hřejivý plamínek naděje. Jednou rukou jsem si pod uniformou přejela po břiše. Nikdo to ještě nevěděl, ani můj přítel Radek. Byla jsem těhotná. A po tom, čím jsme si prošli, jsem se bála doufat, ale zároveň jsem si nemohla pomoct.
Před dvěma lety jsme totiž o jedno miminko přišli. Narodilo se mrtvé. Ta bolest byla tak strašná, že nás to oba málem zničilo. Od té doby byl Radek jako vyměněný, téma dětí pro něj bylo příliš bolestivé. Proto jsem mu o tomto novém těhotenství ještě neřekla. Chtěla jsem počkat, až budu mít za sebou první tři měsíce. Chtěla jsem ho chránit před dalším možným zklamáním. A tak jsem to obrovské tajemství a všechny své obavy nosila sama.
Doma mě ale místo klidu a odpočinku čekala ledová sprcha. Otevřela jsem dveře našeho pronajatého bytu na sídlišti a udeřil mě puch zvětralého piva a nepořádku. Radek, který pracuje ve skladu, měl ten den volno. Bylo naprosto jasné, jak ho strávil. Všude se válely prázdné lahve a pytlíky od chipsů. Na lince stálo zkyslé mléko a dřez přetékal špinavým nádobím. Uprostřed toho všeho ležel na gauči Radek, zachumlaný v dece a spokojeně spal.
V tu chvíli se ve mně smísila beznaděj s obrovským vztekem. Já se v práci dřu do úmoru, platím většinu nájmu a účtů, a když přijdu domů, čeká mě tohle. Byla jsem tak unavená, že jsem neměla sílu ani na hádku. Tiše jsem se osprchovala, uklidila ten největší nepořádek a šla si lehnout do pokoje pro hosty. Nechtěla jsem spát vedle něj.
O pár hodin později mě probudil jeho rozzuřený křik. Stál ve dveřích a řval na mě, že jsem líná. „Ty přijdeš domů a jdeš si rovnou lehnout, místo abys uklidila ten nepořádek a udělala večeři?! K čemu tě vlastně mám?“ křičel. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. On, který celý den proležel a udělal doma nepořádek, obviňoval z lenosti mě.
„Jestli jsi chtěl mít uklizeno,“ křičela jsem na něj zpátky, „měl jsi zvednout ten svůj líný zadek a uklidit si ten svinčík po sobě! Nejsem tvoje služka, ani tvoje matka!“ A pak řekl něco, co odstartovalo peklo. „Měla bys být jako moje máma! Ta aspoň ví, co je její práce! Je tvojí povinností jako ženy, aby ses starala o domácnost!“
„Jestli chceš, abych byla jako tvoje máma,“ odsekla jsem, „tak se chovej jako tvůj táta a buď chlap, co se postará o rodinu! Já dám výpověď a ty budeš platit všechno sám!“ To ho rozzuřilo ještě víc. „Já jsem chlap v tomhle domě a bude po mém! Budeš mě poslouchat!“ zařval.
A tehdy to ze mě vytrysklo. Všechna ta únava, bolest a frustrace. „Ne, nejsi chlap v tomhle domě! To já jsem! Já chodím do práce, dřu jako kůň, platím většinu účtů, vařím, uklízím a to všechno, zatímco jsem těhotná! Ty ani nevíš, jak jsem vyčerpaná! Neděláš nic, jen se válíš! Chlap má rodinu vést, ale já musím všechno táhnout sama a už toho mám dost!“
Čekala jsem cokoliv. Šok, radost, omluvu. Ale jeho tvář jen ztvrdla a on mi s ledovým klidem vrazil dýku přímo do srdce. „Vidíš? Přesně proto jsem tě ještě nepožádal o ruku.“ Ta věta mě zabila. Všechny mé sny o svatbě, o rodině, o společné budoucnosti se v jediném okamžiku rozpadly. On mě nikdy nechtěl. A teď použil mé těhotenství, naše vytoužené dítě, jako zbraň proti mně.
„Jestli jsi mě nikdy neplánoval požádat o ruku,“ řekla jsem tiše, když jsem popadla dech, „tak bychom se měli rozejít a přestat si navzájem ztrácet čas.“ Sbalila jsem si tašku s těmi nejdůležitějšími věcmi a odešla jsem k sestře.
Od té doby mi neustále volá jeho matka a celá jeho rodina. Říkají mi, že jsem to přehnala. Že jsem měla mlčet a uklidit. Že je mou povinností se mu podřídit a být tou ženou, kterou potřebuje. Ale já už nemůžu. Vím, že i kdybych se vrátila, nikdy bych pro něj nebyla dost dobrá a nikdy bych se nedočkala prstýnku, po kterém toužím.
Teď stojím před nejtěžším rozhodnutím v životě. Miluji ho, i přes všechnu tu bolest. A chci, aby moje dítě mělo oba rodiče, protože já jsem vyrůstala bez nich. Ale chci, aby vyrůstalo v takovém prostředí? V prostředí plném křiku, neúcty a manipulace? Nevím. Vím jen to, že jsem na dně a musím se rozhodnout nejen za sebe, ale i za ten malý život, který ve mně roste.
