Článek
V našem domě je ticho. Ne to příjemné, klidné ticho, ale to těžké, dusivé, které můžete krájet nožem. Můj manžel David se mnou od neděle nemluví. A já vím, že je to moje chyba. Jenže na začátku jsem si myslela, že si to zaslouží.
Všechno to začalo na Den matek. Měla jsem jediné, prosté přání. Chtěla jsem den pro sebe. Den, kdy manžel vezme naše dvě děti (6 a 8 let) někam na výlet a já budu moct být sama doma. Uklidit si v tichu, přečíst si knížku, dát si vanu. Prostě vypnout.
Místo toho mi David s úsměvem předal lístky do aquaparku. Pro mě a pro děti. „Užijte si to, miláčci,“ řekl a pak strávil celý den u počítače hraním her se svými kamarády.
Byla jsem naštvaná. Ne, byla jsem vzteklá. Den v aquaparku s dětmi byl fajn, ale bylo to přesně to, co jsem nechtěla. Bylo to další odpoledne v roli mámy, ne den pro mě. Cítila jsem se neslyšená a nerespektovaná.
A tak ve mně začal klíčit plán.
Když se přiblížil Den otců, zeptala jsem se Davida, co by si přál. Jeho odpověď mě nepřekvapila. Chtěl den pro sebe. Den, kdy bude moct od rána do večera sedět u počítače a hrát.
A v tu chvíli jsem se rozhodla. Dám mu lekci. Ukážu mu, jaké to je, když dostanete pravý opak toho, co si přejete.
V sobotu večer jsem mu u večeře slavnostně předala dárkovou kartu. Na celodenní vstup do herního centra a laser game arény hodinu cesty od našeho města. Pro něj a pro děti.
„To abyste si mohli v neděli vyrazit a užít si spoustu chlapské zábavy,“ řekla jsem s tím nejsladším úsměvem, jakého jsem byla schopná.
V neděli jsem si užívala svůj den volna. Dům byl tichý, přesně jak jsem si přála na Den matek. Cítila jsem se vítězně.
Jenže když se večer vrátili a děti usnuly, rozpoutalo se peklo. David byl rozzuřený. Křičel na mě, že jsem absolutně ignorovala to jediné, co chtěl. Že jsem mu zkazila jeho den.
„A ty ses mě zeptal, co jsem chtěla já?!“ křičela jsem na něj zpátky. „Udělala jsem ti přesně to samé, co ty mně! Nevidíš to pokrytectví?“
Neviděl. Viděl jen svou vlastní křivdu.
A od té doby je ticho. Chodíme kolem sebe, jako bychom byli cizí. Každý můj pokus o omluvu ignoruje.
Můj geniální plán na pomstu se obrátil proti mně. Chtěla jsem, aby pochopil, jak jsem se cítila já. Místo toho jsem jen přilila olej do ohně a postavila mezi nás zeď. Byla to dětinská a hloupá chyba. Dvě křivdy nikdy neudělají jednu spravedlnost.
Teď tu sedím v tichém domě, poslouchám klávesnici, na které David zuřivě hraje, a nevím, co mám dělat. Jak mám tu zeď mezi námi zbořit? Jak se mu mám omluvit tak, aby to přijal?
Ublížil vám partner a vy přemýšlíte o pomstě? Nebo jste se už pokusili dát mu ‚ochutnat vlastní medicínu‘? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejlepší lekcí ta, kterou si dáme sami.
