Článek
Naši přátelé a rodina nám vždycky říkají, jaký jsme dokonalý pár a jaké máme štěstí. A já se vždycky jen usměju a přikývnu. Ale uvnitř mě sžírá tajemství. Tajemství tak velké, že by tenhle dokonalý obraz rozbilo na tisíc kousků.
Tomáš není biologickým otcem obou našich dětí. Je otcem jen Anny. Biologickým otcem Jakuba je jiný muž. A nikdo, absolutně nikdo, to netuší.
Stalo se to před osmnácti lety. Měli jsme s Tomášem krizi. Byli jsme mladí, hloupí, a na pár měsíců jsme se rozešli. V té době jsem, ve snaze zapomenout a utišit bolest, měla krátký, bezvýznamný románek s jedním kolegou z práce. Byla to chyba, kterou jsem si okamžitě vyčítala.
Krátce na to jsme se s Tomášem dali znovu dohromady. Uvědomili jsme si, že bez sebe nemůžeme být. A pár týdnů na to jsem zjistila, že jsem těhotná.
Byla jsem v naprosté panice. Nevěděla jsem, čí to dítě je. Jestli Tomášovo, nebo toho druhého. Ale rozhodla jsem se. Rozhodla jsem se, že to bude Tomášovo dítě. Ať to stojí, co to stojí. Milovala jsem ho a věděla jsem, že pravda by nás zničila. A tak jsem mlčela.
Když se narodil Jakub, Tomáš byl ten nejšťastnější otec na světě. Plakal štěstím. A já jsem plakala s ním. Ale moje slzy byly slzy štěstí i viny zároveň.
Celých sedmnáct let žiju ve strachu. Každá zmínka o tom, komu je Jakub podobný, je pro mě jako bodnutí nožem. Každá návštěva u lékaře je pro mě noční můra. Co když bude potřebovat krevní transfuzi? Co když se objeví nějaká genetická nemoc?
Nejtěžší je to, když se na Jakuba dívám. Vidím v něm rysy toho druhého muže. Ale zároveň ho miluju víc než cokoliv na světě. Je to můj syn. A Tomáš je jeho otec. Vychoval ho, miloval ho, dal by za něj život. Je jeho otec v každém smyslu toho slova, kromě toho jednoho, biologického. A není to právě tohle to nejdůležitější?
Někdy si říkám, že bych jim to měla říct. Že si zaslouží znát pravdu. Ale pak se podívám na tu naši šťastnou rodinu a uvědomím si, co všechno bych tím zničila. Zničila bych Tomášovu důvěru. Zničila bych Jakubovu identitu. Zničila bych všechno, co jsme za ty roky vybudovali.
Moje lež je základním kamenem našeho rodinného štěstí. A to je to nejtěžší břemeno, jaké může člověk nést.
A tak mlčím dál. Usmívám se na rodinných oslavách. Přikyvuju, když mi někdo řekne, že je Jakub celý táta. A každý večer usínám s pocitem viny a strachu. Ale dělám to pro ně. Pro svoji rodinu. Pro ten dokonalý obraz, který tak miluju. I když vím, že je to jen krásná, křehká lež. A modlím se, aby se nikdy nerozbila.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
