Článek
„Jano, potřebuješ to jako sůl,“ říkaly mi. „Vypadnout od dětí, od manžela, od práce. Jenom ty, knížka, sauna a ticho.“ Měly pravdu. Poslední roky mého života byly jako nekonečný maraton povinností. Byla jsem máma, manželka, zaměstnankyně, kuchařka, uklízečka. Ale zapomněla jsem, jaké to je být jenom Jana.
Můj muž, Petr, mě v tom nadšeně podporoval. „Určitě jeď, miláčku! Zasloužíš si to. My to s dětmi zvládneme, neboj. Uděláme si pánskou jízdu.“ Jeho podpora mě dojala a zbavila posledních zbytků pocitu viny, že svou rodinu na celý víkend „opouštím“.
V pátek odpoledne jsem odjížděla. Děti mi mávaly, Petr mě líbal na rozloučenou. Cítila jsem se lehce a svobodně. Těšila jsem se na dva dny, kdy nebudu muset nikomu vařit, nikoho napomínat a na nic myslet. Jen být.
Ten hotel byl ráj. Nádherný pokoj s výhledem do lesa, ticho, klid. Dala jsem si dlouhou horkou vanu, objednala si večeři na pokoj a otevřela knížku, na kterou jsem se těšila půl roku. Bylo to dokonalé. Večer jsem si chtěla stáhnout do tabletu ještě jednu knihu, abych měla na výběr. Vzpomněla jsem si, že ji mám uloženou na našem rodinném sdíleném disku, kam si ukládáme fotky, dokumenty a různé soubory.
Přihlásila jsem se na disk a začala jsem prohledávat složky. A tehdy jsem ji uviděla. Byla to složka s nenápadným názvem „Pracovní podklady 2024“. Zvědavost mi nedala. Co si tam Petr ukládá za práci? Otevřela jsem ji.
V tu chvíli se můj klidný, dokonalý víkend zhroutil. Ve složce nebyly žádné tabulky ani prezentace. Byla plná fotek. Desítky fotek. Na všech byl můj manžel Petr. A vedle něj se smála mladá, krásná, dlouhovlasá brunetka, kterou jsem nikdy v životě neviděla.
Nebyly to pracovní fotky. Byly to fotky z výletů, na které jel údajně sám nebo s kolegy. Fotky z večeří v restauracích, kam se mnou nikdy nešel. Fotky, na kterých se drželi za ruce, na kterých ji líbal. V jedné podsložce s názvem „Dárky“ byly dokonce i ofocené účtenky za šperky a parfémy, které jsem já nikdy nedostala.
Srdce mi bušilo jako o závod, v hlavě mi hučelo. Projížděla jsem ty fotky znovu a znovu a můj mozek to odmítal přijmout. Byla tam i složka s názvem „Konverzace“. Otevřela jsem ji. Byly to screenshoty jejich zpráv. Plné lásky, něhy, intimních přezdívek a plánů na společnou budoucnost. Psali si o tom, jak je to se mnou už jen ze zvyku. Jak čekají na „správný okamžik“, aby mi to řekl.
Ten wellness hotel, to útočiště klidu, se pro mě stal mučírnou. Celou noc jsem nespala. Jen jsem seděla u počítače a procházela důkazy o jeho dvojím životě. Všechny ty jeho „přesčasy v práci“, „služební cesty“, „večery s kamarády“. Všechno to byla lež. Celé měsíce, možná roky, žil paralelní život a já jsem byla jen ta hloupá, nic netušící manželka, která doma udržuje oheň v krbu.
Ten pocit zrady byl naprosto zdrcující. Nebyl to jen sex. Byla to druhá, plnohodnotná rodina bez dětí. Druhý vztah plný emocí, dárků a zážitků, které odpíral mně. A ta ironie toho všeho! Kdybych si nevzala tenhle víkend pro sebe, kdybych neodjela, nikdy bych se to nedozvěděla. Moje první chvíle svobody mi odhalila, že jsem celou dobu žila v kleci ze lží.
V neděli jsem se vrátila domů. Byla jsem jako tělo bez duše. Cestou jsem necítila nic, jen prázdnotu a chladný, ocelový klid.
Doma mě přivítali s úsměvem. „Tak jak sis to užila, miláčku? Odpočinula sis?“ zeptal se Petr a chtěl mě obejmout. Uhnula jsem. Děti na mě nechápavě koukaly. Poslala jsem je do jejich pokoje.
Beze slova jsem otevřela svůj notebook. Našla jsem tu složku. A otočila jsem na něj obrazovku.
Jeho výraz nikdy nezapomenu. To, jak jeho úsměv zamrzl. To, jak mu z tváře zmizela všechna barva. To, jak se mu v očích objevil strach a panika, když poznal, na co se dívám. Neřekl ani slovo. Nebylo co říct. Ty fotografie a zprávy mluvily za vše.
Nevím, co bude dál. Náš dům, náš život, všechno, co jsem považovala za skutečné a pevné, je teď v troskách. Ten víkend měl být o mně. O mém odpočinku, o mém nalezení sebe sama. A já jsem se skutečně našla. Našla jsem v sobě ženu, která byla měsíce systematicky podváděna a klamána. A teď se musím rozhodnout, co s tou nově nalezenou, bolestivou pravdou udělám.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
