Článek
Jsem v 29 letech těhotná a rozhodla jsem se, že svého chlapečka dám k adopci. Chci mu dát lepší, stabilnější život se dvěma rodiči. Po jeho narození nastoupím do psychiatrické léčebny, abych se pokusila dát dohromady. Přemýšlím, jestli by bylo správné mu napsat dopis, který by mu to všechno jednou vysvětlil.
Trpím bipolární poruchou a necítím, že bych se dokázala o dítě postarat, zvlášť sama. Nechci navždy žít u svých rodičů. V léčebně už jsem jednou byla, v sedmnácti. Lidé, co tam pracují, jsou drsní a ne zrovna milí, ale po roce, který jsem tam strávila, jsem nějakou dobu fungovala dobře. Až doteď.
Myslím, že si zaslouží dva rodiče, kteří ho chtějí a dokážou se o něj postarat. Od té doby, co jsme se s otcem dítěte rozešli, mám takové deprese, že trávím celé dny v posteli. Vím, že v mém současném stavu bych dítě vychovávat nemohla. Po porodu si chci nechat podvázat vaječníky.
Mým největším přáním pro mého chlapečka je, aby měl dva milující rodiče a šťastný, zdravý domov.
A mým největším přáním pro mě je, abych jednou byla normální.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
