Článek
Měla jsem pocit, že je to moje životní šance. Týden jsem nespala, připravovala jsem se, studovala jsem si informace o firmě, procházela si svůj životopis a v hlavě si formulovala odpovědi na všechny možné i nemožné otázky. Pohovor se měl konat přes Zoom. A to byla, jak se později ukázalo, ta největší zrada.
V den pohovoru jsem nic neponechala náhodě. Svůj pracovní kout v obýváku jsem proměnila v profesionální televizní studio. Za záda jsem si naaranžovala knihovnu tak, aby byly vidět jen ty nejchytřejší knihy. Dala jsem pryč všechny fotky z dovolené a dětské kresby. Na stůl jsem si postavila sklenici s vodou a decentní orchidej. Oblékla jsem si elegantní bílou halenku a sako. To, že jsem pod stolem měla staré tepláky a huňaté ponožky, byla moje malá, tichá vzpoura proti korporátnímu světu.
Můj manžel Petr měl na ten den naštěstí home office. Dala jsem mu velmi, velmi důrazné instrukce. „Petře, prosím tě,“ řekla jsem mu asi hodinu před začátkem a dívala jsem se mu přísně do očí. „Od desíti do jedenácti mám ten pohovor. Je to pro mě absolutně klíčové. Potřebuju naprostý, absolutní klid. Zalez si do pracovny, zamkni se tam, nechoď ven, nedělej hluk, ani nedýchej, jestli to půjde. Jasný?“
Petr na mě vrhl svůj typický, lehce pobavený pohled. „Jasně, jasně, neboj. Nebudu rušit. Hodně štěstí,“ řekl, dal mi pusu a zmizel ve své pracovně na druhém konci bytu. Cítila jsem se klidnější.
V deset hodin jsem se připojila k hovoru. Na obrazovce se objevily dvě tváře. Budoucí nadřízený, pan Hrubý, seriózní muž kolem padesátky, a mladá, usměvavá personalistka, slečna Vlčková. Byla jsem nervózní, ale připravená. Pohovor začal skvěle. Byla jsem pohotová, vtipná, mé odpovědi byly promyšlené. Mluvila jsem o svých zkušenostech, o svých úspěších, o své vizi. Viděla jsem, že na ně dělám dojem. Pan Hrubý uznale pokyvoval hlavou, slečna Vlčková se usmívala. Cítila jsem, že to mám v kapse.
Byla jsem zrovna uprostřed své nejlepší odpovědi. Ptali se mě na mé silné stránky a já jsem s vášní v hlase popisovala svou schopnost řešit krizové situace a zachovat klid pod tlakem. „Jsem člověk, který se nenechá snadno rozhodit nečekanými událostmi a…“
A v tu chvíli se to stalo. Za mými zády se s tichým zavrzáním otevřely dveře do obýváku. Snažila jsem se to ignorovat. Doufala jsem, že je to jen průvan. Nebyl. V mém pečlivě naaranžovaném záběru, za mým levým ramenem, se objevila postava mého manžela. A nebyl oblečený. Tedy, ne úplně. Na sobě měl jen staré, seprané, modré trenýrky s obrázky kachen a tlusté vlněné ponožky. V ruce držel prázdný hrnek od kávy.
Můj mozek se v tu chvíli zastavil. Čas se zpomalil. Sledovala jsem jako v hororovém filmu, jak můj polonahý manžel pomalým, šouravým krokem prochází za mými zády směrem do kuchyně. Vůbec si neuvědomoval, že je součástí videohovoru, který rozhoduje o mé budoucnosti. Uprostřed záběru se zastavil, zhluboka si zívl a podrbal se na břiše. Pak spokojeně pokračoval dál a zmizel z dohledu. Celá scéna trvala asi pět vteřin. Ale pro mě to byla celá věčnost ponížení.
Snažila jsem se dokončit větu, ale můj hlas se zlomil. Ztratila jsem nit. Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost a jak rudnu jako rajče. Podívala jsem se na obrazovku na tváře porotců. Pan Hrubý se tvářil naprosto kamenně, ale viděla jsem, jak mu cukají koutky. Slečna Vlčková si rychle zakryla ústa rukou, jako by zakašlala, ale já jsem věděla, že potlačuje smích.
Zbytek pohovoru byl katastrofa. Koktala jsem, nedokázala jsem se soustředit. V hlavě jsem měla jen ten obraz. Obraz mého manžela v trenýrkách s kačenkami. Chtěla jsem se omluvit, něco říct, ale nevěděla jsem co. Tak jsem dělala, že se nic nestalo, což bylo ještě horší. Když pohovor skončil, jen jsem zaklapla notebook a zůstala jsem sedět s hlavou v dlaních. Bylo mi jasné, že jsem to totálně zkazila. Moje vysněná práce byla v troskách.
Vlétla jsem do obýváku. Petr tam spokojeně seděl na gauči, jedl chipsy a sledoval televizi. „Tak co? Jaký to bylo?“ zeptal se vesele. „Víš, co jsi právě udělal?!“ vykřikla jsem. Nechápavě se na mě podíval. „Co? Vždyť jsem byl potichu.“ Když jsem mu s pláčem a vztekem vysvětlila, co provedl, jen pokrčil rameny. „Ale vždyť mě skoro neviděli, ne? A co, tak jsem měl jen trenky, jsme přece doma.“ Nechápal to. Nechápal tu míru ponížení.
Celý týden jsem byla v depresi. Čekala jsem na ten e-mail. Na tu zdvořilou, ale definitivní zamítavou odpověď. Když v pátek přišel e-mail s předmětem „Výsledek výběrového řízení“, otevřela jsem ho s bušícím srdcem a očekáváním nejhoršího.
A pak jsem zůstala zírat. „Vážená paní Nováková, s radostí Vám oznamujeme, že jsme se rozhodli nabídnout Vám pozici…“ Četla jsem to znovu a znovu. Nemohla jsem tomu uvěřit.
První den v nové práci si mě můj nový šéf, pan Hrubý, zavolal do kanceláře. „Víte, paní Nováková,“ řekl s vážnou tváří. „Váš pohovor byl skvělý. Vaše zkušenosti jsou působivé. Ale upřímně řečeno, ten rozhodující moment přišel až na konci.“ Bála jsem se, co přijde. „Ten moment s vaším manželem nám ukázal, že dokážete zůstat profesionální a relativně klidná i v naprosto nečekaných a extrémně stresových situacích. A to je přesně ta vlastnost, kterou na této pozici potřebujeme.“ A pak se usmál.
Ten největší trapas mého života mi paradoxně získal práci mých snů. A já jsem se naučila dvě věci. Zaprvé, že život má někdy velmi bizarní smysl pro humor. A zadruhé, že odteď všechny důležité videohovory vedu zásadně v místnosti se zamčenými dveřmi.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
