Článek
Žena nemá být naštvaná, křičet, dávat najevo nespokojenost a má podporovat svého muže. Na druhou stranu muž má být ten, co každou nepříjemnou situaci vyřeší, nejlépe bez emocí. Nahněvanost tady však má jistou výjimku. Právě hněv bývá řešen i fyzickou cestou, a to třeba doma, kdy to ostatní nevidí. Někdy i slýcháme o tom, že takto nám to nadělila příroda a chovat se podle těchto vzorců je pro nás přirozené. S tím ovšem nesouhlasí někteří behaviorální analytici. Tvrzení, že ženy, které projeví nespokojenost či vzdor, by měly být doma rukou muže patřičně potrestány za své hysterické výlevy, nevychází z našeho přirozeného rozpoložení, ale ze sociálních norem, které jsou v naší společnosti po staletí zakořeněny. Není už konečně čas na změnu?
Není hysterka, jenom nebude čekat na povolení promluvit
Co to vůbec znamená? Chovat se hystericky. Často toto slovo bezmyšlenkovitě používáme, bohužel ho slýcháme stále víceméně ve spojitosti s chováním žen. Hysterické chování představuje manipulaci, teatrální zveličování problémů, předstírání, nebo třeba vyvolávání umělých konfliktů. Použití tohoto slova například ve spojitosti s ženou, která jen ukazuje rozhořčení nad nějakou situací, nebo která vyjadřuje své názory na různá témata, je tak úplně zcestné. Vezmeme si třeba situaci, kdy se žena kvůli něčemu rozčílí na svého muže a zvedne hlas, jako odpověď pak dostane ránu do tváře. Co myslíte, kdo se v této situaci chová způsobem, který by se dal popsat jako hysterický?
Stejně tak jako se ženy dokáží oprostit od tradičních genderových rolí a dovolí, nebo někdy dokonce vítají to, že jejich partner umí být smutný a ví, jak se pláče, tak i muži by měli konečně přijmout změny. To jde ovšem v tradičních společnostech hůře, než v těch moderních. Ačkoliv k té moderní tíhneme, stále se setkáváme s proudy, které říkají, že bychom se měli vrátit ke kořenům, co se genderové ideologie týká. Tradiční pojetí ale přináší jen upozadění feminismu a návrat čistě maskulinní společnosti. A z toho nebenefitují ani ženy, ani muži. K čemu se tedy přesně chceme vracet? K tomu, že žena bude doma u plotny, zatímco muž bude od nevidím do nevidím v práci, aby finančně zaopatřil rodinu? Pak v tom neobstát a ze stresu z práce doma mlátit manželku i děti hlava nehlava?
Jedna facka a bude se mnou do konce života
Co vlastně vede muže k tomu, aby se dopustili fyzického násilí na svých partnerkách? Určitě jste slyšeli rčení, že strach vytváří jen další strach, které v tomto případě platí. Je vyšší pravděpodobnost, že se muž dopustí násilí na ženě v případě, že se sám cítí ohrožen, co se postavení v jeho vztahu týká. V situaci, kdy žena projeví nějakou nezávislost, což může být například i projev vlastního, třeba nepopulárního, názoru na veřejnosti, může toto chování vnímat tak, že žena si sama umí poradit. Že jeho vlastně nepotřebuje. S opodstatněním, které si vytvoří ve své hlavě tak, že ona je hysterická pak projevuje službu všem tím, že jí dá doma výchovnou facku. Ve skutečnosti má ale strach, že ho jednou jeho partnerka opustí a potřebuje jí dát důvod k tomu, aby se tak nestalo. Bohužel, namísto nabídnutí lásky a bezpečí pak může volit cestu strachu. Přece jen, ti, kteří se bojí, budou poslouchat.
Bez ohledu na rasu či věk násilí páchají muži, kteří nejsou spokojeni sami se sebou
V odborném časopise Psychiatric services vyšla publikace věnující se tomu, jak vypadá muž, který se dopouští fyzického násilí na ženě. Výzkumníci porovnávali 21 mužů, kteří byli usvědčeni z domácího násilí na svých partnerkách, se stejným počtem mužů, kteří žijí společně s partnerkami, ale domácího násilí se nedopustili. Porovnávali demografické údaje, kognitivní chování, byly prováděny například i testy na alkoholismus a další. Po ukončení výzkumu došli k závěru, že demografické složení účastníků nemělo na výsledky žádný vliv. Stejně tak výsledky neovlivnilo ani socioekonomické postavení či vzdělání. Nežádoucího chování vůči partnerkám se dopouštěli muži všech barev pleti i různých věkových skupin. Hlavním výstupem výzkumu ale je fakt, že muži, kteří se v dospělosti dopouštěli násilí, měli zkušenosti s podobným chováním svých rodičů, když byli děti. Nemusí to nutně znamenat to, že byli biti jako děti, ale třeba že se stejného chování dopouštěli otcové na jejich matkách. Špatné zkušenosti z dětství ale nejsou hlavním spouštěčem násilného chování v dospělosti. Hlavní roli hraje to, že tito muži obecně nemají dostatečně vyvinuté schopnosti pro řešení problémů a často se potýkají s tím, že sami se sebou nejsou v životě spokojení, mají nedostatek sebevědomí, zároveň nedokáží žít o samotě.
Vlastní nedostatky si pak vybíjí doma na svých partnerkách, a to ve chvíli, kdy jim k tomu „dají důvod“. Nutno ale podotknout, že tento problém by asi nemusel nastat v situaci, kdy muž cítí, že přiznat si nějakou vlastní slabost je v pořádku. To je ale zase něco, co je bohužel i v naší společnosti stále tabu, a problémy, které mají byt řešeny na křesle v ordinaci psychologa, tak stále zůstávají řešeny doma mezi čtyřmi zdmi.
Slovo hysterie a označování nějakého chování za hysterické bychom obecně měli přenechat asi jen psychiatrům. Je to diagnóza, nikoliv popis chování, které je mnohdy na místě a pochopitelné. Uveďme si na závěr pár příkladů. Naštvat se, že v domácnosti dělá žena více práce než partner, přestože oba pracují není hysterie, ale připomínka, která je na místě. Vyjádřit se k nějaké události jinak, než jak to vidí muž a jeho rodina či kamarádi, není hysterie, nýbrž schopnost udělat si na věci vlastní názor a argumentovat ho. A pokud jste muži a vyvolávají ve vás tyto situace třas v ruce a moc si přejete partnerku uhodit, je čas položit si otázku, co je s vámi špatně. I když vám tatínek radí, že v jeho dobách prostě přišel domů, vzal pásek a bylo hotovo, není to řešení pro vaše problémy, které máte jen a jen ve své hlavě.
Zdroje
1) Hysterie
2) No Safe Space: Violance against women
3) Personality characteristics of men who physically abuse women
4) Man enough? Masculine discrepancy stress and intimate partner violence
