Článek
Každou neděli večer jsem si sedla ke stolu, rozložila svou sbírku lahviček a nástrojů, a pustila se do té otravné, zdlouhavé procedury. Odlakovat starý, oloupaný lak. Zapilovat nehty do dokonalého tvaru. Nanést podkladový lak. Pak dvě vrstvy barevného laku, při kterých jsem se musela soustředit jako neurochirurg, abych nepřetáhla. A nakonec vrchní, rychleschnoucí lak, který stejně nikdy neschl dost rychle.
Následovala hodina naprosté nehybnosti. Seděla jsem s rukama roztaženýma před sebou jako nějaký tučňák a bála jsem se i jen nadechnout, abych si tu dokonalou manikúru neponičila. A stejně se to skoro vždycky stalo. Stačil jeden neopatrný pohyb, jedno sáhnutí pro mobil, a na mém čerstvě nalakovaném nehtu byla rýha. A celý proces mohl začít znovu.
Proč jsem to dělala? Protože jsem si myslela, že musím. Pracuji v kanceláři, kde se očekává určitá úroveň profesionality. A já jsem si vsugerovala, že součástí image úspěšné, upravené ženy jsou i dokonale nalakované nehty. Bez nich jsem se cítila neupraveně, nedokonale, skoro až nahá. Byl to můj malý, barevný štít proti světu. Důkaz, že mám svůj život pod kontrolou.
Ironií bylo, že tenhle „důkaz kontroly“ můj život ve skutečnosti ovládal. Nemohla jsem spontánně jít mýt nádobí. Bála jsem se práce na zahradě. Každé škrábnutí, každé oloupání laku pro mě znamenalo malý stres. Můj život byl plný opatrnosti, jen abych si nepoškodila tu tenkou, barevnou vrstvu na konečcích prstů.
Zlom přišel letos na dovolené. Seděla jsem na pláži, slunce svítilo, moře šumělo. A já jsem místo toho, abych si užívala tu pohodu, naštvaně zírala na svůj palec u nohy, kde se mi oloupal kousek laku. Místo toho, abych relaxovala, jsem v hlavě řešila, kde seženu odlakovač a jestli jsem si s sebou vůbec vzala ten správný odstín. A v tu chvíli mi to došlo. To je přece absurdní! Jsem na dovolené, a řeším takovou hloupost. Pro koho to vlastně dělám? Pro ty cizí lidi na pláži? Pro sebe určitě ne.
Ten den večer jsem si odlakovala všechny nehty na rukou i na nohou. A poprvé po mnoha letech jsem je nechala tak. Bylo to zvláštní. Cítila jsem se zranitelně. První dny po návratu do práce jsem měla tendenci schovávat ruce pod stůl. Byla jsem přesvědčená, že se všichni dívají na mé „nahé“ nehty a v duchu mě soudí.
Ale nikdo si ničeho nevšiml. Nikdo neřekl ani slovo. A já jsem si postupně začala uvědomovat ty výhody. Najednou jsem měla v neděli večer dvě hodiny volného času navíc. Mohla jsem si číst knížku, jít se projít, nebo prostě jen tak být. Zjistila jsem, že můžu umýt nádobí, kdykoliv se mi zachce, bez strachu. Začala jsem péct a s radostí jsem hnětla těsto rukama. Znovu jsem objevila svou malou zahrádku.
Asi po měsíci se mě jedna kolegyně, která je vždy dokonale upravená, v kuchyňce zeptala: „Pavlo, ty si už nelakuješ nehty? Jsi v pohodě?“ A já jsem poprvé místo pocitu studu pocítila hrdost. „Jsem v naprosté pohodě,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Jen jsem zjistila, že mám na práci lepší věci, než čekat, až mi zaschne lak.“
Možná to zní jako maličkost. Ale pro mě to byl obrovský krok. Přestat si lakovat nehty pro mě neznamenalo jen vzdát se jedné kosmetické procedury. Znamenalo to vzdát se tlaku, který jsem na sebe sama kladla. Znamenalo to přestat se snažit naplnit nějakou cizí představu o tom, jak má vypadat „správná žena“.
Dnes se na své ruce dívám s láskou. Jsou na nich krátké, čisté, přirozené nehty. Jsou to ruce, které pracují, tvoří, hladí. Nejsou dokonalé podle měřítek z časopisů, ale jsou moje. A já se konečně, po všech těch letech, cítím sama sebou. A ten čas a svoboda, které jsem tím získala, jsou mnohem cennější než jakákoliv barva v lahvičce.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
