Článek
Naše představa ráje byla malý domek se zahrádkou, někde na klidné vesnici, kde nejhlasitějším zvukem bude zpěv ptáků a kde si budeme moci ráno vypít kávu na terase, aniž bychom slyšeli houkání sanitek. Hledali jsme náš kousek ticha a pohody. A po roce hledání jsme ho našli.
Byl to starší, ale útulný domek v malé, zapadlé vesničce na pomezí středních a jižních Čech. Měl velkou zahradu, starou jabloň a za plotem jen pole a lesy. Sousedé se zdáli být milí. Hned vedle nás bydlel starší manželský pár, pan a paní Novákovi. On byl rázovitý, starý sedlák, ona drobná, usměvavá paní. Na jejich zahrádce pobíhala hejna slepic. „To je romantika, viď?“ řekla mi Jitka, když jsme se nastěhovali. „Čerstvá vajíčka, klid… to bude život.“
První večer v našem novém domově byl naprosto magický. Seděli jsme na terase, dívali se na oblohu plnou hvězd, jakou jsme v Praze nikdy neviděli, a poslouchali jsme to božské, absolutní ticho. Žádné tramvaje, žádný křik z ulice, jen tiché cvrčení cvrčků. Šli jsme spát s pocitem, že jsme konečně našli ráj na zemi.
Ráj skončil přesně ve čtyři hodiny a pět minut ráno. Probudil mě zvuk, na který mě nic v mém dosavadním životě nemohlo připravit. Nebylo to jemné, nostalgické „kykyryký“, jaké znáte z pohádek. Byl to agresivní, pronikavý, plíce drásající řev, který zněl, jako by někdo mučil pterodaktyla a zesiloval to přes megafon. Zvuk, který otřásl okenními tabulkami a projel mi lebkou jako elektrický výboj.
Vystřelil jsem do sedu, srdce mi bušilo jako o závod. „Co to proboha bylo?“ zašeptala Jitka vedle mě, taky naprosto probuzená. A pak se to ozvalo znovu. „KYYYY-KYYYY-RY-KÝÝÝÝÝÝ!“ Tentokrát už jsme věděli. Sousedovic kohout. A nebyl to jen jeden výkřik. Byl to začátek dvouhodinového koncertu. Každých třicet vteřin, s neúprosnou pravidelností, ten opeřený terorista ohlásil světu, že vstává. Spánek byl nemožný. Leželi jsme v posteli, zírali do stropu a s každým dalším zakokrháním v nás rostla beznaděj.
Druhý den ráno jsme byli jako zombie. Nevyspalí, podráždění, s bolestí hlavy. Doufali jsme, že to byla jen náhoda. Nebyla. Třetí den ráno, opět ve čtyři. Čtvrtý den taky. Náš sen o klidném venkovském životě se změnil v noční můru plnou spánkové deprivace. Začínali jsme chápat, proč paní Nováková vypadá tak unaveně.
Po týdnu jsme se rozhodli pro diplomatické řešení. Vyzbrojen lahví slivovice, kterou jsem dostal v práci, jsem zašel za panem Novákem. Byl na zahradě, krmil slepice. „Dobrý den, pane Nováku,“ začal jsem co nejmileji. „Nechceme si stěžovat, víme, že jsme na vesnici, ale váš kohout…“ Pan Novák se na mě podíval svýma malýma, chytrýma očima. „Co je s ním?“ zeptal se. „No, on začíná kokrhat už ve čtyři ráno. A je to docela… intenzivní. Nedalo by se s tím něco dělat? Třeba ho na noc někam zavírat?“
Pan Novák se narovnal, otřel si ruce do montérek a zasmál se. Byl to krátký, suchý smích bez špetky veselí. „Poslouchejte, mladej pane,“ řekl a přešel k tykání. „Je to kohout. A kohouti kokrhaj, když se rozednívá. To je příroda. To je vesnice. Jestli jste chtěli spát do desíti, tak jste měli zůstat v Praze. Tady se vstává se slepicema.“ A tím pro něj byla debata ukončena. Otočil se a dál se věnoval své drůbeži.
Válka začala. Zkoušeli jsme všechno. Koupili jsme si ty nejdražší špunty do uší z lékárny. Nepomohlo to. Ten zvuk pronikl skrz. Zkusili jsme aplikaci s bílým šumem, pouštěli jsme si zvuk deště a vlnobití. Kohout je bez problémů překřičel. Jitka navrhovala, abychom mu v noci svítili do kurníku silnou baterkou, abychom ho zmátli. To taky nezabralo.
Naše frustrace rostla. Začínali jsme toho kohouta upřímně nenávidět. Mluvili jsme o něm jako o „Satanovi“ nebo „opeřeném budíčku z pekla“. Jitka, ve chvíli největšího zoufalství, začala nahlas listovat v kuchařce a u receptu na „kohouta na víně“ významně poznamenala: „To by mohlo být zajímavé nedělní jídlo.“ Já jsem zase uvažoval o koupi vzduchovky. Byli jsme na pokraji nervového zhroucení.
A pak, asi po třech týdnech mučení, přišlo jedno ráno. Probudil jsem se a něco bylo jinak. Bylo ticho. Podíval jsem se na budík. Bylo půl sedmé. Slunce už svítilo. Ale žádný řev se neozýval. Probudil jsem Jitku. „Slyšíš to?“ zašeptal jsem. „Co?“ zeptala se rozespale. „Právě to. To ticho.“ Poslouchali jsme. A opravdu. Žádný kohout.
Cítili jsme nesmírnou, opojnou úlevu. Co se stalo? Utekl? Uvařil ho pan Novák na nedělní oběd? Celý den jsme byli v napjatém očekávání. Odpoledne jsme viděli pana Nováka na zahradě. Vypadal smutně. Sebrali jsme odvahu a šli jsme k plotu.
„Dobrý den, pane Nováku, dneska bylo nějaké ticho,“ řekl jsem opatrně. On si jen povzdechl. „No jo,“ řekl a v jeho hlase byl skutečný smutek. „Liška mi ho v noci odnesla. Darebáka jednoho. Kokrhal moc nahlas, tak si ho našla.“ Chvíli mlčel a pak dodal: „Ale byl to dobrej kohout. Poctivej. Vždycky věděl přesně, kdy má začít.“
Stáli jsme tam a nevěděli, co říct. Cítili jsme směsici obrovské úlevy, ale zároveň i nečekanou špetku viny a snad i lítosti. Náš nepřítel byl poražen. Ale ne námi. Porazila ho příroda, ta samá, za kterou jsme se sem přestěhovali.
Od toho dne máme na naší vesnici klid. Můžeme spát, jak dlouho chceme. Ale ten příběh nám zůstal. Náš sen o idylickém venkovském životě dostal hned na začátku pořádnou lekci. Zjistili jsme, že klid není samozřejmost a že příroda má své vlastní, často velmi hlasité, zákony. A i když jsem toho kohouta nenáviděl, musím s odstupem času uznat, že pan Novák měl pravdu. Byl to poctivej kohout. Jen trochu moc velký pracant.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
