Článek
Abych to uvedla na pravou míru: přítelova předchozí přítelkyně zemřela na rakovinu v roce 2016. Já jsem jeho první vztah od její smrti. Smutnou náhodou mám narozeniny ve stejný den, kdy je výročí jejího úmrtí. Jsme spolu deset měsíců, takže tohle řešíme poprvé.
Moje narozeniny jsou příští víkend a jako každý rok chtějí rodiče, abych je navštívila a dali jsme si společnou večeři i s babičkou. Jsem jedináček a moje máma taky, takže jsem babiččina jediná vnučka. Vždycky trvají na tom, abychom moje narozeniny slavili spolu, i když už jsem dospělá a bydlím v jiném městě.
Když jsem příteli řekla o svých plánech a zeptala se, jestli pojede se mnou, naštval se na mě. Že si plánuju narozeninovou večeři v den, kdy mu zemřela přítelkyně. Cítila jsem se jako idiot, že mě to nenapadlo. Bylo mi to líto, a tak jsem mu řekla, že nemusí jezdit, pokud se na to necítí, a že pojedu sama.
Jenže on se naštval ještě víc. Že ho v ten den chci nechat samotného. Trval na tom, abych plány s rodiči zrušila. Nejdřív jsem se cítila opravdu špatně při představě, že ho nechám samotného v den, který je pro něj tak těžký, a tak jsem souhlasila, že večeři zruším. Ale později, když jsem se chystala zavolat rodičům, jsem si to rozmyslela. Babičce je 95 let. Nevím, jak dlouho tu s námi ještě bude. Nechci litovat toho, že jsem zrušila příležitost ji vidět. Nevídám ji moc často a zlomilo by jí to srdce.
Kromě toho, moje narozeniny a výročí její smrti budou připadat na stejný den každý rok. Pokud to zruším teď, bude to očekávat i v dalších letech. A já nechci přestat slavit svoje narozeniny.
Jak mu mám říct, že jsem si to rozmyslela, aniž by to vypadalo, že mi na jeho pocitech nezáleží? A nejsem v tomhle sobecká? Vím, že ten den pro něj musí být hrozný.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
