Článek
Je mi dvaadvacet a bydlím se svým o čtyři roky starším přítelem Markem. Když jsme spolu začínali, byla jsem normální holka. Měřím 152 centimetrů a vážila jsem nějakých 59 kilo. Jenže Marek začal mít řeči, že bych mohla trochu zhubnout, že bych byla hezčí. Tak jsem se do toho pustila. Začala jsem cvičit a úplně jsem ze stravy vyřadila všechno nezdravé.
Dneska vážím 45 kilo. Jsem kost a kůže. Každý den běhám minimálně hodinu a jídlo si hlídám tak, že už to hraničí s obsesí. Jenže jemu to pořád nestačí. Neustále do mě hučí, že jsem pořád tlustá a že nehubnu dostatečně rychle. Prý ho už tolik nepřitahuju. Vždycky když to řekne, je to jako rána do břicha. Snažím se, dřu, ale mám pocit, že už nemůžu jít s váhou níž, že už by to bylo nebezpečné. Jsem vyčerpaná a nešťastná.
Nedávno jsem se ho ze zvědavosti zeptala, kolik bych podle něj měla ideálně vážit, aby byl konečně spokojený. Jeho odpověď mě naprosto zmrazila. Prý tak mezi 32 a 36 kily.
Když jsem si to přepočítala, došlo mi, že by ze mě chtěl mít v podstatě živou kostru. V tu chvíli mi došlo, že tohle není normální. Miluju ho, ale tohle je šílené. Nevím, jak mu mám vysvětlit, že se kvůli němu nechci dopracovat k anorexii.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
