Článek
Byli jsme partneři ve všech ohledech. Navzájem jsme se podporovali, radili si a společně jsme budovali náš vztah i naše kariéry. Byla jsem přesvědčená, že mám vedle sebe muže, který bude vždycky stát při mně a bude mým největším fanouškem. A on jím dlouho byl. Až do chvíle, kdy jsem ho v té naší společné cestě tak trochu předběhla.
Pracuji v reklamní agentuře a svou práci miluju. Jsem kreativní, soutěživá a mám tah na branku. Poslední rok se mi mimořádně dařilo. Vyhrála jsem pro naši agenturu několik velkých a prestižních zakázek. Tvrdě jsem pracovala, často i po večerech a o víkendech. Ale stálo to za to. Před měsícem přišlo to, v co jsem tajně doufala. Povýšení. Stala jsem se vedoucí kreativního týmu. Byla to obrovská zodpovědnost, ale také obrovské zadostiučinění. A samozřejmě, i výrazně vyšší plat.
Ten večer jsem doslova letěla domů. Koupila jsem lahev drahého šampaňského a těšila jsem se, až tu novinu oznámím Adamovi a budeme slavit. Jeho reakce mě ale zarazila. „Páni, tak to gratuluju, miláčku,“ řekl, ale v jeho hlase nebyla ta radost, kterou jsem čekala. Byl tam zvláštní, chladný podtón. „To je super. Ale… nebudeš teď v práci ještě víc? Už takhle jsi tam pořád.“ Místo aby mě objal a radoval se se mnou, jeho první reakce byla stížnost. Má radost se okamžitě smrskla a nahradil ji pocit viny.
Od toho dne se všechno změnilo. Můj úspěch se pro náš vztah stal jedem. Adam začal být podrážděný, odtažitý a plný pasivně-agresivních poznámek. Když jsem přišla domů později, protože jsem měla důležitou schůzku, čekal na mě s uraženým výrazem. „Aha, paní ředitelka se uráčila dorazit,“ řekl s ironií v hlase. „Já už jsem tady na tebe čekal s večeří.“
Když jsem mu nadšeně vyprávěla o novém projektu, který jsme získali, jen nezúčastněně pokrčil rameny. „To je fajn. Ale nevypadáš moc šťastně, jsi pořád unavená. Není na tebe ten stres už trochu moc?“ Snažil se můj úspěch a mou vášeň pro práci prezentovat jako něco, co mě ničí, co je pro mě špatné. Jako by se mě snažil přesvědčit, že bych vlastně měla být nešťastná.
Nejhorší byly jeho poznámky o penězích. Najednou mu vadilo, když jsem si koupila něco hezkého na sebe. „Zase nové šaty? To už máš asi manažerský plat, co?“ říkal s jízlivostí. Cítila jsem se, jako bych se musela omlouvat za to, že vydělávám víc než on. Ten muž, který mě dřív podporoval, se změnil v tichého sabotéra mého štěstí.
Snažila jsem se s ním o tom mluvit. „Adame, co se děje? Proč mě nepodporuješ? Měl bys mít radost z mého úspěchu, vždyť to dělám pro nás oba, pro naši budoucnost,“ říkala jsem mu. On se vždycky jen bránil. „Vždyť já ti to přeju! Jenom říkám, že na sebe vůbec nemáme čas a že náš vztah jde stranou. Všechno se teď točí jen kolem tvé úžasné kariéry.“
Cítila jsem se provinile. Možná měl pravdu. Snažila jsem se pracovat méně, odmítala jsem některé pracovní večeře, snažila jsem se být víc doma. Ale nic nepomáhalo. Jeho náladovost a odtažitost pokračovaly. Připadala jsem si, jako bych byla nucena vybrat si mezi svou prací, která mě naplňovala, a svým partnerem, kterého jsem milovala.
Minulý týden to vyvrcholilo. Přišla jsem domů po jednom obzvlášť náročném, ale úspěšném dni. Cítila jsem se skvěle, plná energie. On seděl na gauči a ani se na mě nepodíval. Vybuchla jsem. „Už toho mám dost, Adame! Co se to s tebou děje? Buď mi řekni, co ti doopravdy vadí, nebo se z tohohle zblázním!“
A on to konečně řekl. Nebylo to klidné vysvětlení. Vykřičel to na mě, se vší tou nahromaděnou frustrací a nejistotou. „Co mi vadí? Vadí mi, že se vedle tebe cítím jako neschopný idiot! Vyděláváš víc než já! Všichni mluví jenom o tobě, o tvé skvělé práci, o tvých úspěších! A já? Já jsem jenom ten, co chodí s tebou. Ten, co zůstal stát na místě. Já jsem měl být ten úspěšný v tomhle vztahu! Já jsem měl být ten, kdo se stará! A ty mi to bereš! Tvoje kariéra mě ohrožuje!“
Stála jsem tam a zírala na něj. Všechna ta jeho nespokojenost, všechny ty jeho poznámky, to všechno nebylo o našem společném čase. Bylo to o jeho zraněném egu. Můj úspěch nebyl naším společným úspěchem. Byl jeho osobní prohrou. Nechtěl partnerku. Chtěl někoho, vedle koho by se on sám cítil silnější a schopnější.
Od té hádky je mezi námi zvláštní ticho. Miluju ho. Ale najednou nevím, jestli s ním dokážu žít. Dokážu se vzdát svých snů a ambicí, jen abych se on cítil lépe? Dokážu se záměrně zmenšit, aby on mohl vyniknout? Připadá mi to jako zrada. Nejen vůči němu, ale hlavně vůči sobě samé.
A tak teď stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života. Mám si vybrat mezi mužem, kterého miluji, a ženou, kterou se chci a můžu stát. A já se bojím, že v tomhle případě neexistuje šťastné řešení. Jen volba mezi dvěma různými druhy bolesti.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
