Článek
S Anetou jsme spolu osm měsíců a vždycky byla tak trochu svá. Milovala cosplay, anime, hraní rolí na internetu… prostě taková ta správná nerdka. Nic, nad čím by se člověk pozastavoval. Poslední dobou jsme se moc nevídali, protože jako „nepostradatelný pracovník“ trávím v práci většinu času, takže jsme si jen tak půl hodiny denně volali. Minulé úterý jsme se konečně sešli u ní a ona měla celou dobu na hlavě kočičí uši a na pásku ocas. Nejdřív jsem si myslel, že to bude nějaké sexuální překvapení nebo že zkouší nový kostým. Ale kdepak.
Posadila si mě, zeptala se, jestli ji opravdu miluju, a pak na mě vybalila dlouhý monolog, který se dá shrnout do jedné věty: „Jsem kočka v lidském těle.“ Kéž bych si dělal legraci.
Myslel jsem, že jsem se přeslechl, pak že je to nějaký divný, hodně protažený vtip. Ale ona to myslela smrtelně vážně. Krátce na to jsem musel do práce a pořád jsem doufal, že je to jen nějaká její hra. Jenže pak mi začala posílat odkazy na různá fóra a komunity, abych ji lépe pochopil. A mně došlo, že je zle.
Zřejmě se považuje za takzvaného „otherkina“ – člověka, který věří, že není člověk. Prý ji k tomu před pár měsíci přivedl jeden její kamarád z internetu, který si zase myslí, že je démon uvězněný v lidském těle. Poslala mi jeho „svědectví“, které mělo být dojemné, ale bylo to v podstatě jen o tom, že si nějaký kluk myslí, že je postava z anime. Jak přišla na to, že je zrovna kočka? Prý proto, že hodně spí, miluje slunce, nesnáší vodu, cítí se pohodlněji, když leze po čtyřech, a tvrdí, že rozumí kočkám a umí s nimi mluvit mňoukáním.
Uplynulý týden se mi točí hlava. Pořád si říkám, že to nemůže být pravda, ale ona to myslí smrtelně vážně. Dokonce podala v práci dvoutýdenní výpověď, protože „kočky přece nepracují“. Zase bych si přál, abych si dělal legraci. Omezil jsem s ní kontakt, protože mě z toho bolí hlava a prostě to nedávám. Obklopila se na internetu partou lidí, kteří ji v tom stoprocentně podporují a utvrzují ji v její pravdě. Někteří ji dokonce povzbuzují, aby si založila Patreon a tvořila obsah pro ostatní „otherkiny“, což mi řekla, když jsem se jí ptal na tu výpověď.
Nejhorší je, že se o tom nemůžu s nikým bavit, protože vím, jak šíleně to zní. Vím, že bych se na ni měl vykašlat, ale miluju ji. Jenže tu ženu, se kterou teď mluvím, vůbec nepoznávám. Vím, že je něco hodně, hodně špatně, ale nemůžu se k ní dostat. Odmítá slyšet cokoliv jiného než bezpodmínečnou podporu. Co mám sakra dělat? Její „to-do list“, který mi poslala, zahrnuje nákup škrabadla na nehty, přechod na čistě masitou stravu a obarvení vlasů na zrzavo, protože je prý zrzavá kočka. Sice ji miluju, ale sebe taky. Rozhodl jsem se s ní rozejít, ale zkusím s ní zůstat v kontaktu, abych se ujistil, že se úplně psychicky nezhroutí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
