Článek
S Petrem jsme spolu pár měsíců, oba se pohybujeme v technologiích. On je programátor ve velké, stabilní firmě, taková ta jistota, víte? Já jsem strojařka v jednom start-upu, co se zabývá robotikou. Řekněme, že moje výplatní páska je o dost veselejší než ta jeho, vlastně vydělávám skoro dvakrát tolik. Ale o penězích náš vztah fakt není.
Když mě Petr konečně vzal na jednu z jejich legendárních pátků, těšila jsem se. Sešlost u jednoho z jeho kamarádů na bytě, klasika. Jeho přátelé, vesměs taky ajťáci, se hned začali vyptávat, co dělám a tak. Já nejsem zrovna typ, co by se definoval prací. Práce je pro mě prostředek, jak si vydělat na to, co mě baví – na moje koníčky. Takže jsem jim vyprávěla, jak miluju túry po horách, střelbu z luku, jak ráda vyrážím na road tripy, kempuju v divočině nebo se proháním na motorce v terénu. Práce je prostě práce, ne moje identita.
Pak se jeden z nich přímo zeptal na zaměstnání. „Ježiš, prosím vás, jen ne o práci na párty!“ povídám. „Celý den jsem se potila jako myš v pětatřicetistupňovém vedru, když jsem se snažila vyměnit jeden prasklej motor, jen abych zjistila, že i ten náhradní díl je na odpis.“ Nelhala jsem, fakt to tak bylo a neměla jsem absolutně náladu rozebírat pracovní záležitosti u piva.
Možná jsem tím a pár dalšími poznámkami nechtěně vytvořila dojem, že jsem nějaká chudá příbuzná. Třeba když jsem utrousila, že opravy v autorizovaném servisu jsou nehorázná zlodějina, nebo když jsem Petrovi říkala, že sousedce z naší staré bytovky vyhořel byt a že se za ní musím stavit a nějak jí pomoct. Nedělala jsem to schválně, prostě jsem mluvila o svém životě. Ale asi to tak nějak vyplynulo, že si mysleli, bůhvíjak na tom nejsem.
Večer se přehoupl do noci, alkoholu přibývalo a nálada byla čím dál rozpustilejší. A pak to přišlo. Někteří z jeho kamarádů – ne ti nejbližší, spíš takoví ti příležitostní známí – začali trousit poznámky. Nejdřív takové ty rádoby vtipné narážky, že jsem asi vyrůstala někde na ubytovně, a pak už natvrdo, že jsem zlatokopka. Že jen čekám, až se objeví někdo s naditější peněženkou. Fakt nechutně sexistické řeči, vždyť mě ani neznali a automaticky předpokládali, že každá ženská jde jen po penězích.
A Petr? Ten seděl vedle mě a neřekl ani popel. Později se vymlouval, že si dal párkrát „trávu“, a když je „zhulenej“, tak je spíš ticho a má problém rychle reagovat. No, bez ohledu na důvod, bolelo to. Cítila jsem se ponížená a zrazená.
Už mi to fakt lezlo na nervy. Tak jsem se naštvala a vyjela na ně: „A proč si to sakra myslíte, když vydělávám dvakrát tolik co on?“ V tu chvíli byste mohli slyšet spadnout špendlík. Pokračovala jsem: „Tady žádný zlato k vykopání není, ani u něj, ani u kohokoliv jinýho na týhle párty. Takže si myslíte, že jsem laciná, nebo že jsem blbá?“
Krátce nato chtěl Petr z párty odejít. Byl na mě naštvaný, že jsem všem řekla, kolik vydělávám. Řekla jsem mu, že bych držela jazyk za zuby, kdyby ty své kamarádíčky usměrnil sám. Ale on neudělal nic, tak jsem si přece nenechala kálet na hlavu.
Tvrdil, že jsem ho ponížila a že si teď všichni myslí, že jsem kráva. Já jsem na to jen odsekla: „Aspoň vědí, že jsem bohatá kráva.“ Pořád je mezi námi napjatá atmosféra. On je naštvaný, že jsem ho ztrapnila, já jsem naštvaná, že jsem vůbec musela něco říkat, protože jeho kamarádi se chovali jako idioti a bylo na něm, aby je srovnal. Jsem fakt v právu, když jsem se ohradila?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
