Článek
Můj kámen se jmenoval bisexualita. Zjistila jsem to o sobě někdy v osmnácti, ale trvalo mi další čtyři roky, než jsem našla odvahu ten kámen konečně vyndat a ukázat ho těm nejdůležitějším lidem v mém životě – mým rodičům.
Moji rodiče jsou skvělí. Milující, podporující, ale také velmi tradiční. Vyrostli v malém městě, jejich svět byl vždycky jasně definovaný. Muži milují ženy, ženy milují muže, v neděli je k obědu řízek a v televizi běží fotbal. Představa, že bych jim měla do tohoto jejich uspořádaného světa přinést něco tak „jiného“ a pro ně neznámého, mě naprosto děsila.
Strach z jejich reakce mě sžíral. Co když si budou myslet, že je to jen nějaká moderní fáze? Co když budou zklamaní? Co když mě přestanou mít rádi? Ta poslední myšlenka byla nejhorší. Ten strach mě nutil lhát. Když se mě ptali na kluky, vymýšlela jsem si neurčité odpovědi. Každá rodinná oslava pro mě byla utrpením, plným otázek od tetiček a strýčků, kdy si už konečně někoho najdu a přivedu ho ukázat. Ten tlak a to tajemství byly už neúnosné. Věděla jsem, že s tím musím ven.
Vybrala jsem si k tomu tu nejklasičtější příležitost – nedělní oběd. Pozvala jsem se k nim domů s tím, že jim „potřebuju něco důležitého říct“. Už jen ta věta způsobila, že atmosféra u stolu byla napjatá. Máma na mě neustále úzkostlivě pokukovala a táta byl nezvykle tichý. Já jsem se nedokázala soustředit na jídlo. Rýpala jsem se v bramborách a cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku.
Po obědě, když jsme seděli v obýváku u kávy, jsem věděla, že už to nemůžu dál odkládat. „Mami, tati,“ začala jsem a můj hlas se třásl. „Musím vám něco říct. Je to pro mě hrozně důležité a chci, abyste to slyšeli ode mě. A chci, abyste věděli, že vás mám moc ráda a že se pro vás nic nemění.“ Viděla jsem, jak máma zbledla. Nejspíš čekala, že jí oznámím, že jsem těhotná nebo že se stěhuju na druhý konec světa.
Zhluboka jsem se nadechla. „Už delší dobu vím… a už to nechci dál skrývat… že se mi líbí nejen kluci, ale i holky. Jsem bisexuálka.“
Nastalo ticho. Bylo to to nejdelší a nejhlasitější ticho v mém životě. Zdálo se, že trvá celou věčnost. Dívala jsem se do země, neschopná zvednout pohled a podívat se jim do očí. Čekala jsem na cokoliv – na křik, na pláč, na výčitky.
První se pohnula máma. Slyšela jsem, jak tiše popotáhla. Zvedla jsem k ní oči. V jejích očích byly slzy a výraz naprostého zmatení a bolesti. Bylo to přesně to, čeho jsem se bála. Viděla jsem, jak se jí v hlavě rojí otázky a strachy. Co to znamená? Bude moje dcera šťastná? Co na to řeknou lidi? Je to moje vina? Její tichý pláč mě bolel víc než jakákoliv slova.
A pak jsem se podívala na tátu. Seděl, mlčel a upřeně se na mě díval. Jeho tvář byla nečitelná, čelo svraštělé v hluboké vrásce. Zpracovával to. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Teď přijde ten ortel od něj. Od toho chlapa, který mě učil jezdit na kole, který mě bral na fotbal a který mi vždycky říkal, jakého skvělého zetě mu jednou přivedu.
Konečně prolomil to mučivé ticho. Jeho hlas byl unavený a plný něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. Bylo to zklamání. „Proč?“ zeptal se tiše, ale to slovo bylo jako rána. „Proč zrovna moje jediný dítě musí bejt takhle divný?“
To slovo, „divné“, mě zasáhlo jako facka. Nebyla v tom žádná snaha o pochopení. Nebyla v tom žádná otázka. Byla v tom konečná, odsuzující tečka. On se neptal, jestli jsem šťastná. On nechtěl vědět, co to pro mě znamená. Jeho otázka byla čistě sobecká. Proč zrovna on, otec, musí mít „divné“ dítě, které mu nezapadá do jeho představ o normálním světě?
Mámin pláč zesílil. Ale už to nebyly jen slzy zmatení. Byly to slzy studu a zklamání. Můj coming out se v jediné vteřině změnil z mého osobního příběhu na jejich osobní problém. Na jejich ostudu.
V tu chvíli jsem se cítila neuvěřitelně sama. Sama, tváří v tvář dvěma lidem, od kterých jsem čekala lásku, a dostalo se mi jen lítosti a odmítnutí. Vstala jsem. „Omlouvám se, že jsem divná,“ řekla jsem a v mém hlase byla hořkost, kterou jsem nedokázala skrýt. „Asi bude lepší, když půjdu.“ Odešla jsem z jejich bytu a nechala je tam s jejich zklamáním a mým zlomeným srdcem.
Od toho dne je náš vztah v troskách. Mluvíme spolu, ale jen povrchně. O počasí, o práci. To velké, nevyřčené téma mezi námi leží jako mrtvé zvíře. Cítím, jak se za mě stydí. Cítím jejich touhu, abych byla zase „normální“. Abych si přivedla domů toho jejich vysněného zetě a oni mohli před svými známými předstírat, že je všechno v pořádku.
Můj otec mi svým způsobem řekl pravdu. Jsem pro něj divná. Jsem problém, který narušil jeho klidný, uspořádaný život. A já vím, že ta jeho otázka nebyla jen otázkou. Byla to hranice, kterou mezi nás postavil. Hranice, kterou možná nikdy nedokážu překročit. Přiznala jsem se jim, abych mohla být konečně volná. Místo toho jsem zjistila, že jsem se stala cizincem ve své vlastní rodině. A to je samota, na kterou vás nikdo nepřipraví.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
