Článek
Měl jsem pocit, že jsem našel práci snů. A pak jsem vstoupil do kancelářské kuchyňky. A zjistil jsem, že pod tou nablýskanou, profesionální slupkou se skrývá bitevní pole plné pasivní agresivity, tichých válek a nevyřčených pravidel.
Kuchyňka byla malá, neosobní místnost s lednicí, mikrovlnkou a kávovarem. A právě tady, na tomto malém, neutrálním území, se odehrávaly ty největší firemní dramata.
Můj první prohřešek byl nevědomý. Nechal jsem po sobě ve dřezu stát hrnek od kávy asi deset minut, protože mě zavolali na nečekanou poradu. Když jsem se vrátil, na dřezu byl přilepený žlutý lísteček s nápisem, napsaným červenou fixou a velkými tiskacími písmeny: „VAŠE MATKA TADY NEPRACUJE! NÁDOBÍ SI PO SOBĚ UMÝVEJTE OKAMŽITĚ!“ Rozhlédl jsem se kolem. Všichni kolegové seděli u svých počítačů a tvářili se, jako by nic. Ale já jsem cítil jejich pohledy.
Brzy jsem zjistil, že lístečky jsou oblíbenou formou komunikace. Na lednici visel další, permanentní: „JÍDLO V TÉTO LEDNICI NENÍ SPOLEČNÉ! KDO MI ZASE SNĚDL JOGURT?!“ Pod tím někdo dopsal tužkou: „Byl stejně prošlý.“
Každý den jsem objevoval nová pravidla této tiché války. V pondělí někdo ohřál v mikrovlnce rybu a celý open space smrděl až do večera. Následoval hromadný email od manažerky o „respektování čichových buněk ostatních kolegů“. V úterý se vedla tichá bitva o poslední mléko do kávy. Ve středu někdo nechal v kávovaru použitou kapsli a vedle ní se okamžitě objevil další naštvaný lísteček.
Bylo to fascinující a děsivé zároveň. Lidé, kteří spolu na poradách mluvili s úsměvem a profesionálně, se v kuchyňce měnili v zákeřné partyzány. Kuchyňka byla místo, kde se ventilovaly všechny frustrace a antipatie, které se nesměly projevit nahlas.
Vrcholem mého prvního měsíce byla takzvaná „jogurtová válka“. Kolegyně Lenka si do lednice dala speciální, drahý bio jogurt. Druhý den tam nebyl. Lenka napsala na lednici další rozzuřený vzkaz. Třetí den se pod jejím vzkazem objevil prázdný kelímek od toho jogurtu, pečlivě vymytý. To už bylo moc i na naši manažerku a svolala poradu na téma „mezilidské vztahy na pracovišti a krádeže potravin“. Seděli jsme tam všichni, tvářili se vážně, a já jsem si připadal jako v mateřské školce.
Když jsem se po poradě svěřil starší kolegyni Janě, že jsem z toho všeho v šoku, jen se usmála. „Vítej v klubu,“ řekla. „Tohle je normální. Kuchyňka je jako zrcadlo firmy. Tady poznáš, jak to doopravdy funguje.“ A pak mi dala rychlokurz přežití. Vysvětlila mi, kdo je nepsaná „kuchyňská policie“ (paní účetní, která si všímá všeho), kdo je pravděpodobný „zloděj jogurtů“ (kolega z IT, který si myslí, že je to vtipné), a kdo je autorem většiny pasivně agresivních vzkazů (tichá asistentka z vedlejšího oddělení).
„Hlavní pravidlo zní: nikdy nenechávej v lednici nic, na čem ti opravdu záleží. A svůj hrnek si umyj hned, jak dopiješ. Ušetříš si spoustu problémů,“ poradila mi.
Pochopil jsem, že kancelářská kuchyňka není jen místo, kde si člověk ohřeje oběd. Je to sociální laboratoř. Je to bojiště, kde se střetávají ega, kde se řeší mocenské boje a kde se ukazuje pravá povaha lidí. Ty hádky nejsou o špinavém nádobí nebo ukradeném jogurtu. Jsou o nedostatku respektu, o narušených hranicích a o neschopnosti komunikovat přímo.
Můj první měsíc v práci mě skutečně šokoval. Ale ne kvůli práci samotné. Ale kvůli zjištění, že ti největší profesionálové se dokážou chovat jako malé děti kvůli drobku na lince. Už nejsem tak naivní. Svou práci mám pořád rád. Ale do kuchyňky už chodím s posvátnou úctou a ostražitostí. A svůj oběd si nosím v tašce, kterou si nechávám u stolu. Jistota je jistota.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
