Článek
Všechno to začalo nevinně, jako každé jiné ráno. Jsem Radek, je mi třicet čtyři a snažím se žít zdravě. Součástí mého ranního rituálu je proteinový koktejl, který si dávám pro lepší start do dne. Bohužel, můj zažívací trakt na něj občas reaguje poněkud… bouřlivě. Většinou to zvládnu, ale ten den se hvězdy postavily proti mně. Cestou do práce jsem cítil, jak se mi v břiše hromadí tlak, který hrozil explozí. Říkal jsem si, že to v klidu vydržím až do kanceláře.
Naše firma sídlí ve velké, moderní budově. Místo abych jel výtahem, kde bych riskoval společenskou sebevraždu, rozhodl jsem se pro schodiště. Bylo prázdné, tiché, ideální místo pro diskrétní uvolnění tlaku. Když jsem byl v mezipatře, ohlédl jsem se. Nikde nikdo. A tak jsem to udělal. Nebyl to žádný hlasitý výbuch, ale tichý, zákeřný a, jak se později ukázalo, apokalypticky páchnoucí oblak. Ulevilo se mi. S pocitem vítězství jsem pokračoval do své kanceláře v pátém patře.
Netušil jsem, že jen pár minut po mně vešla do budovy naše personální ředitelka, doktorka Eva Horká. Byla to žena, ze které šel strach. Vždy dokonale upravená, s ledovým pohledem a pověstí, že dokáže vyhodit člověka jen za to, že se na ni špatně podíval. A právě ona, chudinka, vstoupila na schodiště a dostala plnou dávku mého proteinového pozdravu. Později mi kolegyně popisovala, jak vběhla na recepci, bledá v obličeji, a s dávivým reflexem křičela, že se v budově muselo stát něco strašného.
Okamžitě kontaktovala oddělení správy budovy. Během půl hodiny přišel hromadný email všem zaměstnancům s předmětem: „UPOZORNĚNÍ: Možný únik plynu nebo biologický hazard na schodišti B“. Seděl jsem u svého stolu, četl ta slova a cítil, jak mi po zádech stéká studený pot. To nemůže být pravda. To přece nemohlo být tak zlé. Nebo ano? Začal jsem v hlavě přehrávat ten okamžik. Ten pocit tepla… ano, bylo to zlé.
Brzy se u schodiště objevili první vyšetřovatelé – dva muži z údržby v montérkách, s vážnými výrazy ve tvářích. Opatrně otevřeli dveře na schodiště, nakoukli dovnitř a okamžitě zase couvli. Jeden z nich si rukou zakryl nos a něco křičel na toho druhého. Moje paranoia dosáhla vrcholu. Co když mají nějaké detektory? Co když dokážou analyzovat vzduch a zjistit, co jsem měl k snídani?
Situace eskalovala. Správa budovy dospěla k závěru, že ve zdech nebo ve vzduchotechnice muselo zemřít nějaké zvíře, pravděpodobně velká krysa, a její tělo se teď rozkládá. To vedlo k tomu, že přivezli obrovské průmyslové ventilátory, které se snažily ten puch vyfoukat. Celá naše chodba teď hučela jako letištní ranvej.
Aby toho nebylo málo, zavolali naši firmu na údržbu vzduchotechniky, aby zkontrolovala potrubí. Dva technici v helmách a s baterkami lezli po žebřících a nahlíželi do ventilačních šachet. Cítil jsem se jako hlavní postava v nějaké absurdní komedii. Každý jejich pohyb jsem sledoval s hrůzou, že najdou nějaký důkaz.
A pak přišel zlatý hřeb. Zavolali deratizátora. Přijel muž v uniformě s logem firmy Orkin, vypadal jako lovec duchů. Měl s sebou různé přístroje, kterými prohledával zdi a hledal zdroj toho strašlivého zápachu. Procházel kolem mého stolu a já jsem se snažil vypadat co nejvíce zaneprázdněně a nevinně.
V kuchyňce jsem zaslechl, jak si kolegyně šeptají. „Prý tam zdechla nějaká obří krysa,“ říkala jedna. „Slyšela jsem, že to může být i nějaká nebezpečná plíseň,“ dodala druhá. Cítil jsem se provinile, ale zároveň jsem byl fascinován tím, jakou lavinu událostí dokázal spustit jeden proteinový koktejl.
Odpoledne svolala doktorka Horká mimořádnou poradu o „bezpečnosti a hygieně na pracovišti“. Mluvila o důležitosti hlášení jakýchkoli „neobvyklých pachů“ a o tom, jak je důležité udržovat „profesionální prostředí“. Celou dobu se dívala mým směrem. Nebo se mi to jen zdálo?
Druhý den byl zápach pryč, přebitý chemickou vůní průmyslových osvěžovačů vzduchu, což bylo skoro horší. Vyšetřování bylo oficiálně ukončeno s tím, že „zdroj zápachu se nepodařilo identifikovat a problém se zjevně vyřešil sám“.
Jsem v bezpečí. Dostal jsem se z toho. Ale jsem změněný muž. Už nikdy se na schodiště nepodívám stejnýma očima. Stal jsem se tichou legendou, mužem, který bez jediného slova způsobil v naší firmě větší chaos než jakákoli ekonomická krize. A ten proteinový koktejl? Ten už si nikdy nedám.
