Článek
Dnes odpoledne si moje žena Lenka odskočila do lékárny Dr. Max v obchoďáku u našeho sídliště. Je to od nás asi tři minuty chůze. Z lékárny mi volala, že jí nefunguje kartička pojištěnce a že potřebuje číslo z té nové, co nám přišla poštou.
Začal jsem jí ta čísla diktovat do telefonu, ale přerušila mě. „Hele, to je na dlouho,“ řekla. „Vyfoť mi to a pošli na WhatsApp, to bude nejjednodušší.“
A v tu chvíli se v mé hlavě zrodil geniální, naprosto geniální nápad. Chtěl jsem být vtipný. Chtěl jsem ji rozesmát.
Vzal jsem tu novou kartičku VZP, položil ji na stůl a vedle ní naaranžoval své mužství. Udělal jsem fotku, kde bylo zřetelně vidět jak číslo pojištěnce, tak moje péro. S pocitem největšího vtipálka na světě jsem jí to poslal.
Když se vrátila domů, čekal jsem s úšklebkem na její reakci. „Tak co,“ zeptal jsem se spiklenecky, „líbila se ti fotka?“
Podívala se na mě naprosto nechápavě. „Jaká fotka?“
Cítil jsem, jak mi tuhne úsměv na rtech. „No, ta, co jsem ti poslal. S tou kartičkou.“
Mávla rukou. „Ále, ani jsem se na to nedívala. Prostě jsem podala mobil paní magistře, ať si to číslo opíše sama, byla tam hrozná fronta.“
Ticho.
V hlavě se mi promítla celá scéna. Moje žena podává telefon milé, asi padesátileté lékárnici v bílém plášti. Ta se na displej podívá, očekávajíc číslo pojištěnce, a místo toho jí do očí udeří detailní fotografie mého přirození.
Ten pocit studu, který mě zalil, se nedá popsat slovy.
Myslím, že pro léky teď budeme muset jezdit na druhý konec Prahy. Minimálně.
Pokazil se vám někdy vtípek takovým způsobem, že byste se nejraději neviděli? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Podělte se o svou ostudu, ať v tom nejsem sám.
