Článek
Náš dům, kdysi plný života, smíchu a hádek, najednou ztichl. Manžel se odstěhoval, děti už byly pryč na vysoké škole. A já jsem zůstala sama s tím ohlušujícím tichem. Každý kout, každá věc, mi připomínala život, který už neexistoval. Byla jsem ztracená a nevěděla jsem, jak v tom tichu znovu najít samu sebe.
Moji přátelé a rodina, ve své upřímné snaze mi pomoct, se na mě vrhli jako hejno starostlivých včel. Každý měl zaručený recept na to, jak vyléčit zlomené srdce. Moje matka mi doporučovala, abych se dala na zahrádkaření. „Práce s hlínou tě uzdraví,“ tvrdila. Moje sestra mě nutila chodit na kurzy salsy. „Musíš mezi lidi a tančit!“ opakovala. Moje nejlepší kamarádka mi zase domlouvala, že si musím okamžitě najít nějakého nového chlapa, „abych nezakrněla“.
Vážila jsem si jejich zájmu, ale jejich rady mě unavovaly. Cítila jsem se jako projekt, který je potřeba co nejrychleji opravit. A pak přišla ta rada, která se opakovala tak často, až se mi z ní dělalo fyzicky nevolno. Rada, která se stala symbolem jejich nepochopení mé situace.
„Pořiď si kočku, Evi,“ řekla mi jednoho dne matka. „Kočka je skvělý společník. Zahřeje tě, bude ti vrnět na klíně. Nebudeš se cítit tak sama.“ O týden později mi to samé řekla sestra. A pak i kamarádka. A kolegyně v práci. Zdálo se, že celý svět se shodl na tom, že lékem na mou osamělost a bolest je pořízení chlupatého zvířete.
Představovali si to asi idylicky. Já, osamělá žena ve středním věku, sedím večer v křesle, na klíně mi přede spokojená kočka a já se konečně cítím o něco méně sama. Ale já jsem v tom viděla něco jiného. Viděla jsem v tom symbol definitivní rezignace. Pořízení kočky pro mě v tu chvíli znamenalo přijmout roli „té opuštěné paní, co žije jen se svými zvířaty“. Znamenalo to vzdát to, zaplnit tu díru po manželovi něčím jednoduchým, něčím, co mě nebude konfrontovat, co po mně nebude nic chtít, jen misku žrádla. Cítila jsem, že pokud si teď pořídím kočku, bude to můj poslední krok na cestě k tomu, stát se tou podivínskou starou dámou, které se děti bojí.
Moje okolí nechápalo, že já nepotřebuju zaplnit ticho. Já se potřebovala v tom tichu naučit žít. Potřebovala jsem zjistit, kdo jsem já, Eva, když nejsem něčí manželka a něčí matka na plný úvazek. Potřebovala jsem najít samu sebe, ne si pořídit náhražku.
A tak jsem se rozhodla udělat pravý opak toho, co mi všichni radili. Místo toho, abych si pořídila kočku a zavřela se doma, jsem si koupila letenku. Jen pro sebe. Do Říma, kam jsem se vždycky chtěla podívat, ale můj muž neměl rád chození po památkách. Bylo to poprvé v životě, co jsem jela někam úplně sama. První den byl strašný. Cítila jsem se nesvá, osamělá, všichni na mě koukali. Ale druhý den jsem se probudila a cítila jsem něco, co jsem neznala léta. Svobodu. Mohla jsem jít, kam jsem chtěla, jíst, co jsem chtěla, zastavit se, kde jsem chtěla. Nikomu jsem se nemusela přizpůsobovat. A bylo to úžasné.
Po návratu jsem se přihlásila na kurz italštiny pro začátečníky. Znovu jsem se začala učit, poznávala nové lidi. Obnovila jsem stará přátelství, která během mého manželství usnula. Začala jsem chodit na výstavy, do divadla. Sama. A zjistila jsem, že mi to nevadí. Že si svou vlastní společnost vlastně docela užívám.
Jednoho dne jsem šla kolem zverimexu, v jehož výloze měli malá koťata z útulku. Byla nádherná. Zastavila jsem se a dívala jsem se na ně. Jedno z nich, malé, mourovaté, se na mě dívalo těma svýma velkýma očima. Na chvíli jsem zaváhala. Možná, že by to přece jen bylo fajn, mít doma nějakého parťáka. Ale pak jsem si uvědomila ten rozdíl. Teď už bych si ho nepořizovala ze zoufalství a osamělosti. Pořídila bych si ho z radosti a přebytku lásky. Ale ještě nebyl ten správný čas. Usmála jsem se na něj a šla jsem dál.
Asi rok po mém rozvodu za mnou přišla na návštěvu moje nejlepší kamarádka. Ta, která mi tehdy tak vehementně doporučovala kočku. Seděly jsme u mě v obýváku, který jsem si nově vymalovala a zařídila podle svého. „Máš to tu hezké, Evi,“ řekla. „Vypadáš spokojeně. Ale… není ti tu přece jenom někdy večer smutno? Ta kočka by ti fakt bodla, uvidíš.“
Podívala jsem se na ni a usmála jsem se. Už jsem se nezlobila. Pochopila jsem, že mi to neradila ze zlomyslnosti. Radila mi to, protože moje bolest a samota byla nepříjemná pro ni. Chtěla pro mě najít rychlé a jednoduché řešení. Ale některé problémy takové řešení nemají.
„Není, Jano,“ odpověděla jsem klidně. „Někdy je tu ticho. Ale už to není děsivé ticho. Je to můj klid. Můj prostor. A já jsem se naučila ho mít ráda.“
Možná si jednou kočku pořídím. Ale nebude to proto, abych se necítila sama. Bude to proto, že budu chtít rozšířit svůj život, který už bude kompletní a šťastný. Protože jsem zjistila, že tím nejlepším společníkem, kterého si člověk po rozvodu může pořídit, není kočka, pes, ani nový partner. Je to schopnost být rád sám se sebou.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
