Článek
Když se pravda konečně vyplavila na povrch, Tereza se rozhodla k radikálnímu kroku a opustila domov. Její příběh je mrazivým svědectvím o manipulaci a síle rodinných vazeb, které dokážou i v té nejtemnější chvíli nabídnout oporu.
Celý ten kolotoč začal nevinně, nebo alespoň se mi to tak tehdy zdálo. S přibývajícím věkem mé mladší sestry Kláry, která se narodila s mentálním postižením, se na mě svalovalo čím dál víc povinností. Rodiče to vždycky tak nějak zaobalili do frází o rodinné soudržnosti a pomoci bližnímu. Jenže zatímco moji vrstevníci si užívali odpoledne s kamarády nebo kroužky, já jsem Kláru krmila, oblékala, hlídala, aby si neublížila. Postupně se to stalo mou jedinou náplní života.
Nikdy jsem si pořádně nestěžovala. Vlastně ani nevím proč. Možná jsem si myslela, že to tak má být, že to je moje role v rodině. Občas jsem sice cítila zvláštní píchání u srdce, když jsem viděla, jak se ostatní baví, zatímco já musím hlídat Klárku, ale rychle jsem to zahnala. Co bych taky dělala jiného?
Až do chvíle, kdy jsem se úplně sesypala. Už si ani nepamatuju, co přesně se stalo, ale vím, že jsem prostě nemohla dál. Všechna ta nahromaděná frustrace, únava a pocit nespravedlnosti explodovaly. Utekla jsem k dědovi a tam se mu se vším svěřila. A jeho reakce? Byl zděšený. Zjistila jsem věci, které mi rodiče celou dobu tajili. Že Klára měla mít dávno profesionální péči, že pro ně představuju jen levnou pracovní sílu a že s jejím stavem jsem pro ni prý dokonce nebezpečná. Jako by to nestačilo, děda mi řekl, že rodiče si od tety půjčovali peníze na „pečovatelku“, která nikdy neexistovala.
Ten týden u dědy byl jako z jiného světa. Konečně jsem cítila zájem a podporu. Tety a strejdové mi volali, ptali se, jak se mám. Děda se mi snažil vynahradit „ztracený čas“, jak tomu říkal. Vybízel mě, abych šla ven s kamarády, dělala to, co mě baví. Po dlouhé době jsem se cítila aspoň trochu jako normální teenagerka.
Pak přišla sobota a s ní i setkání s rodiči. Dopadlo to katastrofálně. Přiznali mi všechno, ty nejhorší věci, o kterých se mi ani nesnilo. Ale ani se neomluvili. Stále tvrdili, že jsem Kláře svůj čas dlužná. Táta dokonce řekl větu, která mi dodnes zní v uších: „Ty jsi se narodila proto, abys o ni pečovala.“ Neudržela jsem se. Vyčítala jsem jim všechno – tu neexistující pečovatelku, ty peníze od tety, tu lež, ve které jsem žila. Oni jen mlčeli, vymlouvali se nebo popírali. Nakonec jsme se rozešli v ještě horším stavu než předtím.
Dneska jdu k nim naposledy. S dědou a strejdou jsme se včera večer domluvili, že se k nim už nevrátím. Sbalím si věci a přestěhuju se k dědovi. Po maturitě chci odejít studovat někam daleko. Teta mi slíbila, že peníze, které posílala tátovi, budou teď chodit přímo mně. Rodiče mi od soboty volali dvakrát. Ani jednou se neomluvili, jen se ptali, kdy se vrátím domů.
Nechci se k nim vrátit. Pořád se cítím nejistě, ale vím, že to přejde. Zbytek rodiny mě neuvěřitelně podporuje a ten pocit je k nezaplacení. Ale zároveň jsem přišla o rodiče. A v tomhle celém zmatku jsem si uvědomila jednu věc. Nenávidím svou sestru. Vlastně ji z celého srdce miluju. Nikdy jsem na ni neměla promítat svou frustraci. To bylo špatně a doufám, že jí to jednou budu moct vynahradit. Ale teď musím odejít. Musím myslet na sebe a na svou budoucnost. Možná se jednou s rodiči usmíříme. Doufám v to. Ale teď je čas jít dál.
