Článek
Mé sestře je sedmnáct, bratrovi patnáct a mně (23/ž) je třiadvacet. To, co se stalo, je hrozně hloupé a vůbec se to nemělo stát, ale stalo se. A já teď chci jen radu, jak to napravit. Tohle je příběh, jak mi ho řekl bratr, protože jsem u toho nebyla.
Byl ve svém pokoji a hrál si na mobilu. Vstal, aby vynesl koš. Vrátil se, lehl si do postele. Když si lehal, všiml si, že náš pes vychází z jeho pokoje. Nevěnoval tomu pozornost.
Později si sestra (17) všimla, že jí chybí nějaké oblečení. Hledala ho a našla ho v bratrově pokoji. Problém byl v tom, že bylo mokré a slizké. Okamžitě to řekla našim a ti si samozřejmě mysleli to nejhorší. Táta, máma a bratr se kvůli tomu strašně pohádali.
Padala ošklivá slova. Máma mu prý řekla: „Věděla jsem, že jsi divný, ale že až takhle, to ne.“ Táta dodal: „Vychoval jsem predátora.“ Nakonec mi rodiče zavolali, abych si ho vyzvedla a nechala ho u sebe pár dní. Když jsem ho vyzvedávala, neřekl ani slovo a jen tiše seděl.
Celou dobu strávil v pokoji, který u mě měl. Vycházel jen na večeři. Snídani a oběd vynechával. Když vyšel, měl vždycky zarudlé oči, takže předpokládám, že plakal. Nikdy jsem ho neviděla plakat. Většinou, když je naštvaný, má jen kamennou tvář, takže to, co řekli, ho muselo opravdu zasáhnout.
Na konci týdne mi rodiče zavolali, že s ním chtějí mluvit, a tak přijeli. Než přijeli, snažila jsem se s ním mluvit, ale ignoroval mě. Když rodiče dorazili, omluvili se mu. Během týdne si totiž všimli, že se v jeho pokoji objevuje víc sestřina oblečení, až jednoho dne táta přistihl psa, jak nese sestřino prádlo v tlamě.
Můj bratr jen řekl „dobře“ a odjel s nimi domů. Zkoušela jsem se rodičů zeptat, jestli by nemohl zůstat déle, ale řekli, že to nebude nutné. Později mi volali a ptali se, co u mě dělal, protože u nich je teď taky celý den zavřený v pokoji. Existuje něco, co můžu udělat, aby se cítil lépe?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
