Článek
Náš dům v Jesenici je zvenku jako z katalogu. Udržovaná zahrádka, v garáži starší Fabie, na terase gril. Uvnitř dvě skvělé děti a moje žena Jitka, nejlepší máma a parťačka, jakou jsem si mohl přát. Všechno je dokonalé. Až do chvíle, kdy večer za námi zaklapnou dveře ložnice.
Tam totiž naše dokonalé manželství končí. A začíná moje soukromé peklo.
Je to už pár let, co se nám narodilo druhé dítě. Od té doby jako by v Jitce něco vyhaslo. Fyzická láska, která pro nás byla dřív tak přirozená, se postupně stala povinností. Povinností, kterou plnila se zaťatými zuby a čím dál větším odporem.
Snažil jsem se. Bože, jak já se snažil. Zkoušel jsem romantické večeře, masáže, komplimenty. Výsledek? Buď naštvaně odsekla, ať na ni nic nezkouším, nebo se sice mile usmála, ale tím to skončilo. Jako bych se snažil obejmout sochu. Krásnou, chladnou sochu.
Navštívili jsme manželskou poradnu. Psycholožka nám dala pár rad jako z časopisu pro ženy. Mám být pozornější, víc pomáhat v domácnosti, vytvořit tu správnou atmosféru. Jako by to bylo tak jednoduché. Já ale můžu doma luxovat od rána do večera a nosit jí kytky každý den. Ona bude šťastná a uvolněná, ale jakmile bych se jí jen náznakem dotkl jinak než kamarádsky, narazím na ledovou zeď.
Nejhorší je, že ona přísahá, že to není mnou. Prý se jí líbím, prý v posteli nic nedělám špatně. Prostě jen… nechce. Samotná představa sexu jí je odporná a okamžitě ji to rozčílí.
Takže jsem se dostal do začarovaného kruhu. Když se pokusím o sblížení, naštve se. Když jsem jen super hodný a pozorný kamarád, je spokojená, ale nic se nestane. A když nedělám nic, tak se logicky nestane taky nic.
Posledních pár měsíců jsem to vzdal. Přestal jsem se ptát, přestal jsem se snažit. A stal se zázrak. Přestali jsme se hádat. Jitka je šťastná, uvolněná, směje se. Doma panuje klid a pohoda.
Jenže já uvnitř umírám.
Každý večer ležím vedle ní v posteli, cítím její teplo, a připadám si jako nejvíc osamělý člověk na světě. Miluju ji. Nikdy bych ji nepodvedl. Nechci milenku. Chci, aby mě chtěla moje žena. Aby se mě dotkla, protože touží, ne protože musí. Je to tak moc, co žádám?
Někdy si říkám, jestli naše manželství už vlastně neskončilo a my jsme jen spolubydlící, co spolu vychovávají děti. Mám se s tím smířit a přijmout život v celibátu? Mám zahodit všechno hezké, co máme, jen kvůli tomu, že mi chybí intimita?
Nevím, co mám dělat. Vím jen to, že to ticho v naší ložnici je hlasitější než jakákoliv hádka a pomalu mě ničí.
Řešíte v partnerství problém, o kterém se těžko mluví? Máte pocit, že jste na to sami? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a svěřte se. Někdy je i anonymní sdílení prvním krokem.
