Článek
Někteří to chápou, jiní si asi myslí, že jsem divná, nebo že jsem se stala fanatickou zastánkyní zdravého životního stylu. Nechávám je při tom. Nevyprávím jim svůj příběh. Ale kdyby věděli, co mi alkohol vzal, a co mi naopak abstinence dala, myslím, že by se už nikdy nezeptali.
Moje pití nezačalo dramaticky. Začalo to plíživě a nenápadně. Skleničkou vína večer po náročném dni v práci. Byla jsem unavená, ve stresu, a ta sklenička byla moje malá odměna. Můj způsob, jak „vypnout“. Pomáhalo mi to uvolnit se, zapomenout na problémy, usnout. Z jedné skleničky se brzy staly dvě. A pak tři. Ta lahev vína, která dřív vydržela na celý týden, najednou zmizela za jediný večer.
Na povrchu bylo všechno v pořádku. Měla jsem manžela, dvě děti, dobrou práci. Byla jsem to, čemu se říká „funkční alkoholička“. Ráno jsem vstala, odvezla děti do školy, šla do práce. Nikdo nic netušil. Ale večer, jakmile jsem přišla domů, začal můj druhý, tajný život.
Alkohol se stal mým pánem. Už to nebyl jen způsob relaxace. Byla to potřeba. Byla to první věc, na kterou jsem se těšila, a poslední věc, na kterou jsem myslela, než jsem šla spát. Začala jsem pít tajně. Nalévala jsem si víno do hrnku od čaje, aby to nikdo nepoznal. Schovávala jsem si lahve ve skříni pod prádlem. Neustále jsem lhala. Manželovi, dětem, sama sobě. „Ne, miláčku, měla jsem jen jednu skleničku.“
A alkohol si začal brát svou daň. Začala jsem zapomínat. Nejen klíče nebo termíny. Zapomínala jsem celé večery. Ráno jsem se probudila a měla jsem v hlavě okno. Nepamatovala jsem si, co jsem říkala, co jsme večeřeli, jestli jsem dětem popřála dobrou noc. A ten strach, co jsem asi zase provedla, byl paralyzující.
Byla jsem fyzicky přítomná, ale duchem nepřítomná. Moje děti mi něco vyprávěly a já jsem je neposlouchala. Jen jsem se usmívala a přikyvovala, ale v hlavě jsem měla mlhu. Slíbila jsem jim, že si budeme hrát, a pak jsem „byla příliš unavená“. Ve skutečnosti jsem byla příliš opilá. Stávala se ze mě jen prázdná schránka. Duch v mém vlastním životě.
Ten zlomový moment přišel jednoho odpoledne. Moje dcera měla ve škole besídku. Měla tam hrát na flétnu. Těšila se na to celé týdny. A já jsem jí slíbila, že tam budu. Ale den předtím jsem to v práci přehnala se stresem, a doma jsem to „řešila“ jako obvykle. Vypila jsem celou lahev vína a ještě něco navíc. Ráno jsem se probudila s příšernou kocovinou. Bylo mi tak zle, že jsem nebyla schopná ani vstát z postele. Na tu besídku jsem prostě nedorazila.
Když se dcera vrátila domů, v očích měla obrovské zklamání a slzy. „Mami, tys nepřišla,“ zašeptala. „Všichni tam maminky měli. Jenom já ne.“ Ta věta a ten její pohled. To byla ta facka, kterou jsem potřebovala. V tu chvíli jsem se uviděla jejíma očima. Ne jako mámu, ale jako trosku. Jako člověka, který zklamal to nejdůležitější na světě.
Druhý den ráno jsem vylila zbytek alkoholu, který jsem doma našla, do dřezu. A rozhodla jsem se, že už se nikdy nenapiju.
Ta cesta nebyla jednoduchá. První týdny byly peklem. Třásly se mi ruce, nemohla jsem spát, byla jsem neuvěřitelně podrážděná. Musela jsem se znovu naučit žít. Naučit se zvládat stres bez vína. Naučit se radovat se bez přípitku. Naučit se být sama se sebou, se svými myšlenkami a pocity, před kterými jsem tak dlouho utíkala.
Dnes je to dva roky, co jsem střízlivá. Můj život se změnil k nepoznání. Jsem zase přítomná. Pamatuju si každý den. Slyším, co mi moje děti říkají. Směju se s nimi. Pláču s nimi. Žiju. Už nejsem duch. Jsem zase máma, manželka, jsem zase já.
Takže když dnes odmítnu skleničku, není to proto, že bych byla puritán. Je to proto, že si pamatuju, jaké to je, nebýt. Pamatuju si tu prázdnotu a ten strach. A tu svobodu a klid, které teď mám, bych nevyměnila za nic na světě. Každý den střízlivosti je pro mě dar. A ten si chráním ze všeho nejvíc. A věřím, že každý, kdo by zažil to, co já, by udělal to samé.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
