Článek
Ryszard Siwiec se narodil 12. března 1909 v Dębici, přičemž zde dokončil základní školu. Po smrti otce se s matkou odstěhoval do Lvova, kde navštěvoval gymnázium Jana Dlugosze. Po jeho úspěšném absolvování studoval ekonomiku na Filosofické fakultě Univerzity Jana Kazimíra, kde se mu podařilo úspěšně absolvovat.
Od poloviny 30. let pracoval jako úředník na finančním úřadu v Přemyšli. Jeho život ale měl nabrat mnohem dramatičtější spád. Jevištěm tragédie se stal Stadion desetiletí ve Varšavě při režimních oslavách konce žní. Šlo o jednu z vůbec největší slavností, které komunistický režim pořádal. V okamžiku, kdy se tanečníci polonézy v krojích předváděli publiku, polil se odhodlaný muž benzínem a škrtnul sirkou.
Stalo se tak dne 8. září 1968. Tehdy devětapadesátiletý Ryszard Siwiec se zapálil na protest proti účasti polských jednotek na okupaci Československa. Podle dobového svědectví odháněl ty, kteří se mu snažili pomoci. Stal se první živou pochodní v zemích tzv. východního bloku a k jeho následovníkům se zařadil i Jan Palach. V listopadu 1968 se upálil na protest proti okupaci a rusifikaci Ukrajiny sovětským režimem a proti invazi do Československa ukrajinský politický vězeň Vasyl Makuch, následovali Sándor Bauer a Ilja Rips, přičemž poslední jmenovaný přežil.
Ryszard Siwiec odmítl komunistickou doktrínu
Siwiecovo sebeupálení patří vedle protestu Jana Palacha k nejlépe popsaným a zdokumentovaným sebeupálením. Dnes tak víme, že vše pečlivě připravoval. Na magnetofonový pásek namluvil poselství, v němž obvinil Sovětský svaz z imperialistických záměrů a snahy rozpoutat novou světovou válku. Své krajany vyzvali k odporu proti totalitnímu režimu. Na psacím stroji napsal letáky a notářství zaslal závěť, v níž rozdělil svůj majetek.
Dva dny po nahrání vzkazu odjel vlakem na dožínkovou slavnost do Varšavy. Na místě jako živá pochodeň provolával hesla: „Ať žije svobodné Polsko! To je křik umírajícího svobodného člověka!“ V hlášení Státní bezpečnosti je však znám pouze obsah jediné zaznamenané věty. Ta zněla: „Je to výraz protestu proti porušování zákonnosti a svobody.“
Siwiec byl rozčarován, podobně jako značná část polské veřejnosti, z toho, že se na invazi v sousední zemi podílejí i polská vojska. V Československu to znamenalo nemilosrdné potlačení procesu politického uvolnění během pražského jara. Ostatně už v minulosti Siwiec dokázal, že je mu komunistická doktrína takzvaně proti srsti. Po válce totiž odmítl místo učitele dějepisu, aby se nemusel podílet na šíření ideologie, s níž hluboce nesouhlasil.
Zastával konzervativní hodnoty, které vycházely z národních a křesťanských tradic. Ostatně kořeny jeho odporu vůči tomuto zřízení byly mnohem hlubší. Když v roce 1939 začala německá okupace, rezignoval na svoji práci v místním finančním úřadě, aby nesloužil nacistům. Za druhé světové války, kdy bojoval v řadách protikomunistické a protinacistické Zemské armády, a stal se odpůrcem komunistické totality.
Tehdejší režim se pokusil jeho čin utajit
Ryszard Siwiec zemřel čtyři dny po svém protestu. Rozsah poranění byl děsivý, popáleniny na 80 % povrchu těla. Celou dobu však byl hlídán tajnou policí, které se nakonec jeho čin podařilo ututlat. Polský tisk o události vůbec neinformoval a ještě několik měsíců o něm nic nevěděla ani veřejnost v zahraničí.
Na stadionu tehdy slavnosti přihlíželo 100 tisíc lidí a kromě nich i nejvyšší stranické a státní vedení PLR. Těm, kteří si přímo na místě měli šanci něčeho všimnout, policie tehdy oznámila, že šlo o opilce, na níž se vzňala rozlitá vodka, když si chtěl zapálit cigaretu. Mluvilo se o jeho psychické labilitě. To, k čemu se chystá, utajil i před svou rodinou, jak později vzpomínal syn Wit. Své ženě tehdy řekl, že jede služebně do Tarnobrzegu, vyrazil však do Varšavy. I nejbližší příbuzní dlouho žili v mylných domněnkách ohledně toho, co jejich otec vlastně spáchal. Jeho pět dětí se s jeho smrtí vyrovnává dodnes.
A jeho čin ve společnosti nakonec také náš odezvu. Otevřeně se o něm mohlo začít mluvit až po pádu komunismu. Poláci dnes Ryszarda Siwiece uctívají jako hrdinu. A uznání se mu dostalo i mimo domovskou zemi. V roce 2001 mu udělil prezidenta Václava Havla posmrtně Řád bílého lva, poté jej vyznamenáním ocenilo i Slovensko.
