Článek
Ten pocit přichází plíživě. Většinou kolem šesté večer, když za sebou zaklapnu dveře bytu číslo 6, shodím tašku z ramene a ticho garsonky mě udeří do tváře. V tu chvíli, kdy bych se měla cítit nejvíc v bezpečí, to přijde. Ta tichá, ale nesmírně silná myšlenka, spíš touha než slova: Chci jít domů.
Je to takový vnitřní pláč. Zmatený a nelogický. Jsem přece doma. Tohle je můj domov. Moje postel z IKEA, moje květiny na parapetu, moje fotky na lednici. Platím za něj nájem. Přesto ten pocit nezmizí. Je to jako hlad, který nejde zahnat jídlem.
Samozřejmě vím, že ten „domov“ v mé hlavě neznamená dům mých rodičů na malém městě. Tam už dávno doma nejsem. Když tam jedu na Vánoce, cítím se jako na návštěvě u cizích lidí, kteří mě náhodou znají od narození. Chodím po špičkách, abych nenarušila jejich zavedené pořádky. Odpovídám na otázky, ale nikdy neříkám celou pravdu. S úlevou pak sedám na vlak zpátky do Prahy. To není domov. To je jen adresa mého dětství.
Tak co je ten domov, po kterém tak toužím? Není to místo. Je to pocit.
Je to pocit absolutního bezpečí. Pocit, že můžu být stoprocentně sama sebou, se vší svou únavou, špatnou náladou i divnými nápady, a nikdo mě za to nebude soudit. Je to místo, kde nemusím podávat žádný výkon. Kde nemusím být vtipná, milá ani silná. Místo, kde můžu prostě jenom být a vydechnout.
A já si pomalu a bolestně uvědomuju, že takové místo jsem nikdy nepoznala.
Moje dětství nebylo tragické. Nebyl v něm alkohol, násilí ani křik. Bylo v něm jen ticho a prázdno. Moji rodiče se starali o to, abych měla co jíst a co na sebe. Ale nikdy se nezeptali na to, co cítím. Moje radost byla „jančení“, můj smutek „fňukání“. Naučila jsem se své emoce skrývat, aby nikoho neobtěžovaly.
A tak teď, v šestadvaceti letech, bloudím a hledám. Hledám ten pocit domova v náručích partnerů, v přátelstvích, v úspěchu v práci. Občas zahlédnu jeho záblesk, na chvíli se zahřeju u cizího ohně, ale ten pocit se vždycky rozplyne. A já zase zůstanu sama, ve svém bytě, s tou tichou větou v hlavě.
Je to vyčerpávající. Toužit po něčem, o čem ani nevíte, jestli to skutečně existuje. Je to jako snažit se vzpomenout si na melodii, kterou jste nikdy neslyšeli. Je to ten nejhlubší druh osamělosti.
Ale možná, že domov není něco, co se hledá venku. Možná to není místo, kam se přichází. Možná je to něco, co si člověk musí, cihlu po cihle, postavit sám v sobě. A ten první krok je přiznat si, že žádný takový domov jste nikdy neměli. A že je v pořádku po něm toužit.
Závěrečná výzva
Pronásleduje vás také myšlenka „chci jít domů“, i když jste ve svém vlastním bytě? Podělte se o svůj příběh o hledání domova, který není místem, ale pocitem, na pribehy.kral@seznam.cz. Možná společně zjistíme, že nejsme sami, kdo tenhle domov stále hledá.
