Článek
Můj otec je člověk, který v životě neudělal jedinou chybu. Alespoň ne podle něj. Svět se může hroutit, důkazy mohou být naprosto neprůstřelné, ale on nikdy, za žádných okolností, nepřizná, že se zmýlil. A tahle jeho vlastnost mě přivádí k šílenství víc než cokoliv jiného.
Nejživěji se mi to vybaví při vzpomínce na jeden rodinný výlet. Mohlo mi být tak dvanáct. V neděli ráno jsme nasedli do naší staré zelené oktávky, že pojedeme na hrad Křivoklát. Táta za volantem, plný sebejistoty, máma vedle něj a já vzadu.
Po hodině jízdy bylo mámě jasné, že jsme špatně. „Tati, neměli jsme na té křižovatce odbočit? Tady už to nepoznávám,“ řekla opatrně. Otec jen mávl rukou. „Prosím tě, já vím, kudy jedu. Nepotřebuju mapu, nejsem žádný amatér.“
Jeho hlas měl ten známý, ocelový podtón. Tón, který říkal, že jakékoliv další zpochybňování jeho autority bude bráno jako osobní urážka. A tak máma zmlkla. A já taky.
Samozřejmě jsme byli špatně. Asfaltová silnice se změnila v polňačku plnou výmolů. Slunečný výlet se měnil v noční můru. „Tady se musíme otočit, zapadneme,“ špitla máma po dalších deseti minutách.
Tátův obličej zrudl. Pevněji sevřel volant. „Nebuď hysterická! Vím, co dělám!“ křikl. Jeho ego už bylo v tu chvíli důležitější než bezpečnost rodiny nebo osud auta. Přiznat chybu a otočit se by pro něj byla větší prohra, než kdybychom tam zůstali trčet navždy.
A pak se to stalo. Kola se protočila naprázdno a auto s trhnutím dosedlo podvozkem do bahna. Bylo ticho. Těžké, hmatatelné ticho, plné máminých nevyřčených slov „Já ti to říkala“.
A teď přichází ta část, kterou nenávidím nejvíc. Táta vší silou praštil do volantu. Vylezl ven, kopl do pneumatiky a zaklel. A víte, co řekl? „Zatracenej krám! Tyhle starý škodovky stojí za prd!“ A pak dodal směrem k mámě: „Kdybys mě pořád nerozptylovala, tak se to nestalo!“
Nikdy. Ani náznakem. Ani jediným slovem nepřiznal, že to byla jeho chyba. Jeho tvrdohlavost. Jeho pýcha. Ne. Mohlo za to auto, počasí, máma, špatné značení, ale nikdy on. Jeho ego zůstalo neposkvrněné, i když my jsme seděli po zbytek odpoledne v zapadlém autě uprostřed pole a čekali na traktor z vedlejší vesnice.
A přesně tohle je on. Člověk, vedle kterého nemůžete vyhrát. Člověk, se kterým se nemůžete usmířit, protože usmíření vyžaduje uznání chyby na obou stranách. S ním existuje jen jeho pravda. A vy se buď podřídíte, nebo jste nepřítel. Není nic mezi tím. A žít vedle takového člověka je neuvěřitelně, ale opravdu neuvěřitelně vyčerpávající.
Jaká vlastnost vašich rodičů vás v dětství (i v dospělosti) přiváděla k šílenství? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
