Článek
Tohle je trauma, které vám nikdo neuvěří, protože na něm nejsou vidět modřiny. Je to tichá, plíživá forma citového týrání, kterou si naše rodina předávala z generace na generaci jako prokleté rodinné stříbro. A lidé zvenku tomu nerozumí. Nechápou, jak hluboké jizvy dokáže zanechat obyčejné mlčení.
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Bylo mi asi deset a nechtěně jsem rozbila mámin oblíbený hrnek s motivem Paříže. Nevyjekla, nekřičela, ani mi nedala pohlavek. Jen se na mě podívala. Tím ledovým pohledem, který říkal, že jsem pro ni právě přestala existovat. A pak nastalo ticho.
První den byl peklo. Chodila jsem po našem malém panelákovém bytě jako duch. Cokoliv jsem řekla, narazilo na zeď mlčení. „Mami, mám hlad.“ Ticho. „Mami, pomůžeš mi s úkolem?“ Ticho. Byla v místnosti, ale zároveň tam nebyla. Byla jsem pro ni vzduch. A ten pocit, že jste pro vlastního rodiče neviditelní, je pro dítě čirá agónie.
Druhý den jsem se to snažila napravit. Chodila jsem za ní a šeptala „promiň“. Uklidila jsem si pokojíček do posledního smítka. Byla jsem ta nejhodnější holčička na světě. Všechno, jen aby prolomila to mučivé ticho a dala mi najevo, že zase existuju. Marně.
A pak, třetí den ráno, přišel druhý, ještě zákeřnější úder. Máma přišla do kuchyně, kde jsem seděla nad prázdným talířem, a s naprosto normálním úsměvem se zeptala: „Dáš si rajskou?“ Jako by se nic nestalo. Žádné „zlobila jsem se, ale už je to dobré“. Žádné objetí. Nic. Můj dvoudenní strach a úzkost byly jedním mávnutím proutku vymazány.
Tohle mě naučilo tu nejhorší lekci ze všech: Tvé pocity nemají žádnou váhu. Konflikty se neřeší, prostě se nechají vyhnít v tichosti. Tvoje bolest je jen tvůj problém, který nikoho nezajímá. A láska je podmíněná. Když zlobíš, zmizíš.
Viděla jsem to i mezi rodiči. Týden tiché domácnosti a pak se zase normálně bavili. Slyšela jsem historky o tom, jak babička nemluvila s mámou měsíc. Je to naše rodinné dědictví. Neschopnost komunikovat, neschopnost řešit problémy.
Dnes je mi jednatřicet a platím za to vysokou daň. Jakýkoliv konflikt s partnerem mě vrhá do paniky. Můj první instinkt je utéct, zavřít se, mlčet. Stávám se pasivně agresivní, protože se k smrti bojím konfrontace. Bojím se, že když se ozvu, znovu přijde to ohlušující ticho.
Snažím se to odnaučit. Nutím se mluvit, i když mi srdce buší až v krku. Snažím se pochopit, že hádka nemusí končit citovým vymazáním. Ale ten duch mámina ticha sedí v koutě každé místnosti. A já vím, že ho ze sebe budu vyhánět do konce života.
Poznáváte ticho, o kterém Monika píše? Jak se ve vaší rodině řešily konflikty? Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy už jen to, že o tom mluvíme, může prolomit ledy.
Zdroje
